Prodloužený víkend

Muž mi přijel a už zase odjel. Uběhlo to neuvěřitelně rychle. Možná budou fotky z výletu do Lednice parním vláčkem. Spíš teda mega parní lokomotivou táhnoucí snad tisíc vagónů. Muž byl šťastný jako malý kluk a já měla radost jako malá holka, že se mu výlet líbil. Ale o tom někdy příště.
Muž přijel abychom nakoupili džíny (opravdu je potřebuje), boty (což byl větší problém, než jsme očekávali), svetr (to zase takový problém nebyl) a nějaké jiné tovary.
Za největší zlo posledních dní bych zvolila boty. Byly prochozeny kilometry po všech obuvnictvích v celém Brně. Boty byly kožené, ale nepěkné. Pěkné, ale umělé. Pěkné, ale neteplé. Teplé, ale velmi škaredé. A naše nejoblíbenější kombinace, škaredé, umělé a bez náznaku zateplení. Po celém dni umořeni vstoupili jsme do marketu posledního a já zemdlelá z celého dne nakupování pro muže (kdo má muže, ví o čem mluvím) sedla jsem si na bobek, a čekala s čím milý přijde. Po pěti minutách se za mnou doplížil se smutkem v očích, že boty mít asi nebude, a bude mrznout v těch starých umělotinách, ze kterého mu puchní nohy. Nevím, co za tím stojí (možná můj strážný ufon), ale šla jsem kolem regálu a ukázala na jedny boty a bylo to. Jsou kožené, mají vevnitř beránka (až u špiček!), mají styl, jsou vysoké a neuvěřitelně pohodlné (podle blaženého výrazu.) Zdá se, že problém nikde není, ale já pitomá a nemyslící osoba jsem ukázala ještě na jeden pár, co splňoval téměř totéž. A byl problém.
Zkoušeli jsme vše. Rozhodovací diagram. Bodování jednotlivých +/- a jejich sčítání do podivných indexů. Rychlé otázky na podvědomí. Hledání jiných, lepších. Nepomohlo nic. Až najednou mi došly nervy a křikla jsem na muže držícího ten den asi po sté boty v rukách: "Chceš je? Tak si je kup!" A bylo to. Máme je doma, jsou frajerské, kožené a muž v nich bude k nakousnutí.

Jo a dají se nosit ohrnuté i zvednuté (extra frajerská varianta!)

Hořká vůně mandlí...

... a acetonu.
Mám novou úchylku. Nehty. Konečně mám na popud muže dlouhé nehty. Můžu drápat, škubat, drásat, škrábat a sdírat. Kůži, omítku, starý lak, dveře od výtahu (když ono to tak strašidelně hvízdá...), muže a strupy. Zvykám si. Nehty mě bolí, nikdy jsem je neměla dlouhé. Zuby byly rychlejší, než motivace nehtů přerůst přes okraj prstu. Pořídila jsem si laky, to proto abych si ty pazůrky nestrkala do pusy. Pomáhá to. Dokonce prsten od muže vypadá s nalakovanými nehty tak nějak lépe. I když 43 třpytivých blbůstek je pořád 43 třpytivých blbůstek a vypadaly by dobře i na 10 let hnijící ruce.
Teď něco k těm lakům. Jak je známo, Iru je tvor spořivý a chce za málo peněz hodně muziky. Essence laky to splňují do detailu. Je jich hodně barev a nestojí moc peněz. A můžu jich mít mraky. (Následuje ďábelský smích s pohledem na nalakované nehty.) A mají předpoklad být sbírány. Mají hezké jednoduché flakónky (nemám ráda ultra zajímavé tvary), hezky se s nimi šmidlí po nehtu a úžasně voní po acetonu. Ne, nedělám si blázny, některé laky prostě smrdí. Tyhle voní. Už od ZUŠky miluji vůni ředitel, smáčedel, lepidel, laků a barev . Všechny tyto přípravky mě nutí se smát a být krásně ospalá, muž říká, že nikdy nikoho neviděl se při natírání plotu na něj culit, mrkat, švitořit a usínat s opřeným čelem na čerstvě natřené trubce. Laky od Essence mají podobné účinky, byť za to aceton může jenom z části. A k tomu ten odlakovač s hořkou vůní mandlí.

Za těch pár neděl, co mi nehty zdárně rostou, mám už nasbíráno nemálo (na počáteční nulový stav) laků. A jelikož jsem chlubivá, tak je ukážu. A jelikož stále nemám foťák, stáhnu fotky z netu. A jelikož zítra přijede muž, další článek týden nečekejte (nebo možná taky jo, člověk nikdy neví...)

Rich&pretty, gold rush, space queen, princess prunella, where is the party?,
no more drama, fateful desire, nude it!, lime up!, trust in fashion.

S hrnkem kafe za lepší život

Byla jsem opětovně na jednom z těch milionu vyšetření. Po úvodním formalitách typu "ono se to nelepší, můžete dýchat?" mi byla zasunuta ruka do válce měřícího tlak. Válec se nafukoval a ruka odumírala. Válec pípal a stále nafukoval. Pak dopípal a ukázal, že buď má poruchu, nebo si z něj dělá zdravotnický personál bžundu a strká do něj pracku od figuríny. Tlak nebyl. Sestřička spustila stroj znovu. Ten měl těch blbých vtípků plný čipy (či co to v sobě má) a odpípal mě už po půl minutě. V tu chvíli se na mě zdravotnický personál tvářil, jako když si tu srandu dělám já z nich. Nemilosrdně mě poslali běhat jak křečka po schodech nahoru a dolů. Po pěti návštěvách  horních pater na mě hleděli zde pracující fyzioterapeuti jak na magora. Nicméně s úsměvem jsem se dosípala zpátky do ordinace, kde na mě čekal válec. Tentokráte už něco naměřil. Sestřička málem upadla do mdlob. Nová moje nemoc se jmenuje velmi nízký tlak. Mám se vykašlat na zdravou výživu, jíst tučné, pít až do zčervenání nosu a k tomu užívat notné množství kofeinu.
Díky tomu všemu se ze mě stal milovník svetrů a vrstvení. Bez čtyřech vrstev teplých věcí nevylezu z postele, jinak mi hrozí akutní umrznutí periferních částí těla. Teplotním indikátorem se stal můj nos, je-i studený, dodávám další vrstvu. Nebo peču. Od trouby jde totiž teplo. A od najedeného muže taky :).

Kulinářské prasisko

Dneska večer jedna pohádka o tom jak se z vymlsané Iru stalo kulinářské prasisko. 
Iru umí vařit. Iru ráda mlsá. Oboje dělá nadmíru dobře. Vaří výjimečná jedlá jídla a mlsá výjimečně dobré mlsoty co upeče, uvaří a muž koupí. Iru vaří ráda. Dokáže udělat z mála hodně. Ale to co předvedla dnes večer. To byl konec veškeré snahy všech kuchařů, kuchtinek, babiček a tchýní. Stala se z ní bydlenka. Bydlenka co vaří blafy.
Iru je nemocná, chrchle, sípe, sotva dýše. Ale to ji neomlouvá. To co příjde, je jen pro silné studentské žaludky.
Bramborová kaše z pytlíku ochucená kari směsí. (Nemáte ještě husí kůži? To příjde.) Krůtí maso od Hamé z plechovky. Směs provensálského koření (Proti všem zásadám. Iru zásadně míchá koření sama.) A na závěr konzervovaný hrášek. Celé hotové za 8,5 minuty a snězeno za minut 5. Ke cti nechť bude absence kečupu.

PROSÍM, UZDRAVTE MĚ DOKTOŘI, NEŽ USMAŽÍM KNEDLÍK S GOTHAJEM!

Tabletky, inhalátory, další tabletky a kašílek

Jsem pořád nemocná (ne znova, ale ještě stále). Nově jsem po tabletkách všech barev a tvarů dostala i inhalátory všech barev, jen tvary jsou podobné. A lépe mi není. Mozek mi odešel už dávno, plíce ho následují a průdušky se rozhodly bojkotovat dýchání. A tak nikam nechodím a když už někam jdu (rozuměj návštěvu doktora) tak se snažím vypadat k světu. Moc to nejde. Jediným módním výstřelkem jsou mé limetkově zelené nehty.
Dneska ležím, jelikož změna venkovského vzduchu na ten městský ve mě vyvolala (trochu očekávanou) reakci dýchacího ústrojí, při které mi plíce a průdušky dušně a sípavě sdělily, že tohle teda dýchat nebudou. Tak sedím na posteli a na zadku a jedinou radost mám z minulého týdne, kdy jsem s Veší brouzdala po Brně a našla výtečně zásobené vetešnictví, odkud mám úža kovovou krabičku s ptákem (husa s ozdobným peřím, pštros bez ocasu, fénix bez korunky, nebo pták krabičák), není to krabička plechová, je kovová, děrovaná, těžko se to popisuje, čekám s mužem na reklamaci foťáku, tak až nám ho zase vrátí beze změny jako před půl rokem, zkusím (když se mu teda bude chtít) tu nádheru vyfotit. Nemám jenom krabičku, mám i úžasně halasný stříbrný budík s rolničkama na vršku. Za pakatel 45 Kč. Je zcela původní, natahovací a vyrobený v Československu pro francouzskou klientelu. Budík je hlasitý a ještě hlasitěji zvoní. A tiká. Tik tik tik tik. Muž vyšiluje. Tak je zastavený a tiká jen když muž není doma. Muž říká, že to si raději znova pořídit domů myš, co mu bude v noci chroustat za hlavou pelesť od postele, než budík za dvěma dveřmi. Já se ho nevzdám. Muž si zvykne.
A teď k poslední ulovené věci. Kabelka z kovových plíšků. Jeden čas se prodávala v CA či HM nebo v jiném písmenkovém obchodě za vyšinutě vysokou cenu. Krémové psaníčko s vychytanou rukojetí. Jen ji chybí řetízek na rameno, ale mé ruce šikovné ho vyrobí. Až teda půjdu do nějaké korálkárny.
To je tak vše. Jdu si vdechnout trochu roztoku z inhalátoru ať tu nesípu na celé kolo. A vzít si tabletky. A spát.