Mistr Bombastic

Smooth just like silk...Mistr Bombastic! 

Když je člověk IruJára pro ostatní ("Ty jsi důležitá! Ukazuješ nám jako Jára Cimrman ty slepé uličky, ukazuješ, že tudy NE!"), je zapotřebí si uvědomit, že na světě je jenom jeden Mista Bombastic, který dokáže zahnat všechny chmury světa.

Slovensko v obrazech

Domove, můj ty domove.

To, že když vyjedu na dovolenou s mužem nám pravidelně každý rok prší, jsem si zvykla. To, že na další dovolené s kamarádkou mi moje milovaná Trombóza oznámí, že už stačilo a teď se bude zase chvíli marodit, to mě stále ještě nepříjemně překvapuje. Zjišťuji, že je mi asi u nás na statku nejlíp. Plánuji zeleninový záhon. Vyvýšený, dřevěně ohraničený s mozaikovým chodníčkem. A budu vyrábět pyramidu na bylinky. A asi koupíme les /zase/ a už nás to vůbec nenervuje. Tentokrát bude v ceně i stařičký lom s ultra plochým kamenem. Muž mě nechal příliš dlouho zírat na ty velké ploché bloky a teď už ví, že dvůr bude z přírodního kamene. Patří k tomu i nějaké ty louky, tak uvidíme jak se to nakonec vyvrbí. Jo a udělala jsem mezizvířecí soutěž o největšího krasavce na statku. Vyhrál ho pan Krocan Zákeřný. Výhra to byla ne úplně spravedlivá, bylo mi vyhrožováno dupáním a k tomu mi bylo zákeřně klovnuto do sedinky. Ale i přes to,je to krasavec.

Profilový pohled na stavbu těla

Dovolená dovolená

Muž dostal povolení mít dovolenou, letos je obzvláště složité spojit práci zemědělce a výletníka. Vyjedeme dnes po poledni, směrem k západním hranicím, ukázat muži tu neskonale ohyzdnou a pustou krajinu kolem hnědouhelných pánví (myslím, že to pro něj bude stejný šok, jako pro mě před dvěma lety na vysokoškolském výjezdu) a pak dále směrem k německým sousedům. Německy neumím (až na větu "kolik to stojí" a "nerozumím vám" z jarního výletu na Norimberský blešák.) Chci vidět Rujánu a unter den linden. Jinak jsem pro každé město i vesnici. jako každou dovolenou, nic neplánujeme a jedeme. Spíme kde se nám líbí, jíme co chceme (vařič, restaurace, bufet, konzervy), jedeme kam nás auto veze... Na českou náturu dost postfordistický přístup. Asi to je v povaze. Jsme schopni vyrazit zcela neplánovaně pět minut od myšlenky (tak dlouho trvá nazout boty, zamknout dům, pohladit psa, nakrmit kočku a vyjet z garáže.) Nechápu lidi /blízké příbuzné z obou stran/, kteří ve věku bez dětí letí na superdrahou dovolenou k moři do hotelu s bazénem a pláží kilometr daleko a poté co mají děti letí na méně drahou dovolenou k moři do hotelu s bazénem a pláží kilometr a půl daleko a nebo nikam, protože s "deckama to prostě jinak nejde, ne?" Jsme za exoty i v rodině. Nechci vidět až naložíme naše budoucí děti do mého budoucího hráškově zeleného vanu a budeme brázdit Evropu od západu na východ. (Protože cestovat s dětmi lze!)

P.S.: Kocour tuší, že mu odjede hlavní kadeřník a konzervo-otevírač. Už od včerejška mi hlídá nachystané věci.

Plaváček

Víte o tom, že jsem po pěti letech vztahu s neplavcem zjistila, že já vlastně mám ráda vodu a ráda chodím plavat? Došlo mi to, až když odjel na hory a mě napadlo jít na bazén. A teď jsem tam pečená vařená (nebo spíš rozpuštěná a utopená?)

Rákosníček

Má kamarádka mi říkala rákosníčku. Protože mám kudrnaté vlasy a na konci dne mi na vršku hlavy jednotlivé vlásky odstávají všemi směry. Dneska mi vlasy odstávaly i ráno, tak jsem se oblékla do zelené, ať jsem rákosník se vším všudy (i když vlasy se mi nakonec podařilo zkrotit.) Sukně HM je stejně jako tričko ze sekáče, boty od pana Nguyena z náměstí, a veškerá biju je dárek.

Studená facka

Ráno před šestou jsem vyrazila jako každý jiný den na "krátkou" procházku do okolních vesnic, co obvykle trvá něco přes 2 hodiny v tempu pomalého běhu (ne, nejsem magor!) a byla jsem vděčná za mikinu. O další tři hodiny později jsem si nadávala do hus, když jsem vyběhla na nákup jenom ve svetru. Naštěstí jsem měla dost rozumu a vzala jsem si kalhoty. Léto na horách. 12 °C.
Aspoň jsem vyvětrala nový svetr (jako vždy, ze sekáče, ovšem značky esprit), obyčejné černé tílko z Takka,  kalhoty (sekáčové!) simple wish a oxfordské botky z Londýna, koupené naproti stanice metra Brixton.

Kalhoty SIMPLE WISH, tílko TAKKO, svetr ESPRIT

Hubnoucí blues

Už třetí den koukám na Jillian v jejím třetím levelu 30 day shred. A k tomu mi na ruce pípá zbrusu nový sporttester a k tomu chroupám další nálož mrkve z 60-ti denní diety podle pána z televize, co učí lidi hubnout. Muž to všechno sleduje. Nejdřív mi nevěřil, teď mě odrazuje. Říká, že se mu rozpadnu. Ne tím, že se ztratím, ale že prostě umřu. Nechápala (a ještě trochu nechápu) proč. Dyť běžím rychleji jak on, vydržím Jillian do konce, kdy se on popadá za boky a celá ta jeho rachitická postava se snaží popadnout dech, k tomu pořád něco chroupu. Říká, že je toho moc. Že moc cvičím, moc chodím, piju moc vody a dieta je moc krutá. Vypočítal mi spotřebu a příjem energie. Měnil barvy aby mi nakonec řekl, že jestli mě uvidí večer s okurkou v ruce, tak se nezná. Ok, po odečtení výdeje od příjmu jsem někde na 250 Kcal na denní žití, ale skoncovat s tím nehodlám. Když už mám natáhnout brka, tak ať je natáhnu hubená! (Trocha přehnaného výbuchu hněvu na konec.)
P.S.: Jillian je zlá. Občas mám pocit, že vyskočí z monitoru a kousne mě.
P.P.S: Toto je můj nový sporttester ♥

Jak nejlépe prožít narozeniny

Člověk má plány, přec jenom 23 je mu jen jednou za život (ok, není to kulaté, ani nijak zvláštní, jen to ukazuje, že stárnu.) Chtěla jsme prožít den s maminkou, projít se po venku, jít na zmrzlinový pohár, užít si sluníčka a prvních jahod, chtěla jsem, aby mě muž vyzvedl na náměstí a donesl kytici a pak šli spolu v západu slunce do naší budoucí svatební hostinu pořádající restauraci na šťavnatý mega steak. A co bylo?
1. V sobotu mě chytla bolest zubů, takže narozeninové ráno jsem prožila na bolestivém a celý den pak s naříznutým dásnem a rozrýpaným zubem (když se daří, tak se daří! Jeden zub bolavý a k tomu se ozvala i moudrá stolička na druhé straně.)
2. Pršelo, a prší i teď a celkem je nevlídno.
3. Maminka šla do práce, takže jsem jí viděla asi jen dvě hodiny ve stavu, kdy jsem měla sto chutí si urvat hlavu i se zubama.
4. Jahody, pohár a stek se nekonal, byla jsem vděčná za špenátový krém (nemusí se kousat a nestudí.)
5. Muž donesl kytici, nádhernou, kulatou, fialovou a v ní samé frézie.
6. Měli jsme místo procházky jízdu autem, podívali jsme se po všech místních rozpitých, ráztokách, bacovů a končinách.
7. Jako bonus, našli jsme louku, kde rostou divoce lupiny, tak jich mám velikou kytici ve všech možných barvách.

Nakonec to nebylo tak marné, v neděli bude posezení a do té doby mi snad odpuchnou ústa a budu moct mluvit a jíst něco jiného než kaši.

O životě

Kvetoucí sad odkvetl rychleji než bych si bývala přála. Všechno nějak rychle uteklo. Na jednu stranu se čas vlekl, na druhou mám pocit, že něco promeškávám. S trombózou je těžký život. Sedět se nedá, chodit se nesmí, ležet mě nebaví. Napíchat si přes 60 injekcí do břicha taky nebyla žádná slast. Bolest prý doživotní, rekonvalescence 2 - 3 roky. Žádné hory. Žádné brusle. Žádné lyže. Žádné dlouhé procházky. Žádné letadlo. Žádný alkohol. Inu aspoň si člověk začne vážit všedních věcí a toho, že aspoň žije. Život, nezdá se vám neuvěřitelně pomíjivý? Jste tady a najednou ne. I když se očekává, smrt zaskočí vždycky.  K nynější truchlivé náladě jsi aspoň procházím fotky staré tak dva týdny. Náš sad. Nechám je vyvolat. Přijdou do rakve mužově babičce.

Bylo tu není tu...

Náš les. Fotky z poslední fotografické procházky. Teď už je většina stromů na louce, ale na druhou stranu, aspoň může růst nálet. A nechci slyšet žádné zelenomozké reakce obyvatel sídlišť! Les roste proto, aby se časem vytěžil. Stejně jako chováme ovce, aby se na podzim zabily. Jako většina pindulín, kabelku z hověziny a bundu z jehněčiny, to jo, ale my na vesnici co máme ovce na jídlo, tak jsme v jejich očích vrahové nejhoršího kalibru. Tak, už jsem se uklidnila.

Okolo krku vilně se vine...

Jak už jsem řekla, mám teď pár nových krčních nápadníků, a mám na ně zvlášť velké nároky. Musí být měkké a  extra barevné, ale protože nejsem osoba nesoudná, vím, že oboje splnit najednou nelze (už jen díky murphyho zákonům.) A tak mám omotávače chlupaté a omotávače barevné. A jsem spokojená.

Ta barva, ta barva!

Sbohem, Vánoce...

Jelikož už přišli, načmárali a odešli Tři Králové, bylo na čase zbavit se posledních zbytků připomínajících Vánoce. A tak milý stromeček prožil svou poslední cestu, nejprve se proletěl z okna a pak byl expresně dopraven do kotelny. Po vysátí veškerého jehličí a zabalení všech ozdob do krabice mě přepadla nějaká sentimentální nálada. A tak vznikla tahle směska fotek. Och.

Co sa stalo poslední dny roku 2011

Shrnu to, co bylo, než nastal nynější (z pohledu mnoha erudovaných lidí apokalyptický) rok. Na našem (mém a mužovém) listu přání od Ježíška byl už nějakou dobu les. A po mnoha nervy drásajících peripetiích ho máme. Od 19. prosince žijeme lesem. Chodíme do lesa (od poslední možné dojezdové zastávky autem je to 2,5 km do 95 - 100% svahu), rubeme v lese, dohlížíme na lesní dělníky, jezdíme strojem LKT, házíme haluze, zapřaháme úvazce do žabek a brodíme se po pupky v bahně konzistencí hodně podobnému maltě. Začínáme ráno a končíme až se setmí. To je kolem půl páté. Pak spíme. Až někdy budete rubat v lese každý den, od nevidím do nevidím, svátek nesvátek, pochopíte, že na sepisování internetového deníčku opravdu nebudete mít čas ani náladu.
Ale proč tedy tento text? Napadl sníh! A to se v lese nerube! SNÍÍÍÍÍH! Já vím, všude v republice sníh je, ale tady u nás na Valašsku už konečně taky. A protože je sníh a to značí zimu, mám v zásobě fotky (malé) části mých svetrů. A tak se na ně můžete (nebo nemusíte) těšit.