Zpocené oči

Dneska jsem měla v plánu navštívit místní sekáče a zajít na zmrzlinu a na nákup a na kafe a toulat se po parku a šmejdit po korálkárně. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ráno vstala mokrá jak myš, šla do sprchy, oblékla se a vylezla ven abych za 5 minut byla zase mokrá jak myš. Doplahočila jsem se do sekáče a neměla sílu (!) ani nervy  (!) na prohrabování se ve stojanech. Horko. A k tomu se mi potily oči. Mám nové plastové brýle a nos se mi pod nimi potí víc jak podpaží. Vzdala jsem to. Ze všech plánů zbyla jen melounová(žlutý meloun) a melounová (červený meloun) zmrzlina, rychlonákup v Bertovi, velice pomalá návštěva v klimatizované lékárně a skromný nákup v Korálníčku, protože tam bylo jak v pekle.
Pak jsem šla znova do sprchy. Zlatá ledová voda. A odpolední "koupálko" (východočeský teplý výraz) s mamá a válení se a potápění se ve vodě s 26,8 °C. A podvečerní jízda se staženými okýnky a koncert Michala Davida. Mamá chtěla slyšet Céčka, mé srdce toužilo po Poupatech (a muž mi začal říkat "ty moje poupě") a můj drahý nám dělal garde a pohupoval boky v rytmu Diskopříběhu. A pořád bylo horko.
P.S.: Už nám z toho horka magoří. Jako muži (řeč probíhala v PÁTEK), když se mi snažil vysvětlit, že zítra v neděli půjdeme někam do hor, ale mají přijít bouřky ze zítra na neděli, tak půjdeme v sobotu, ale to nestihnem, je ta akce v Hážovicích. Tak teda půjdem popozítří v tu neděli. Ne to bude pondělí že? Tak to nikam nejdem, to jdu do práce. Chudák zmatený ospalý a přehřátý. Za celý týden vedrem skoro nespal a přes ty největší vedra měl nejvíc vyřizování a ježdění v Berlingu, kterému odešla klimatizace do automobilového nebe.

Horko horko horko a jídlo

Mám problém s jídlem v tomhle počasí. Nemůžu do sebe dostat nic teplého. Tudíž poslední týden trpím u muže, protože budoucí tchýně vyvařuje teplé krmě a všichni se pak u stolu potíme jak čuníci. Dneska jsem utekla z pekla teplé pečeně a udělala si s maminkou STUDENÝ talíř. Kapie, rajčata, jarní cibulka, nadýchaný sýr, olivy a jednostraně lehce opečený tmavý chléb. Mňamka. STUDENÁ mňamka.

Iru a její oděv vol.1 aneb JSEM JEHO SEKRETÁŘKA

Ta fotka je taková pofidérní, ale poslední dobou není na nic jiného čas. Lítám s mužem po pochůzkách a tohle oblečení zatím vyneslo nejvíc výhod. Muž mi začal říkat sekretářko, ale sám ví, že já bych mu nikdy neposluhovala, neříkala mu na všechno ano a nevařila kafe. Říká, že dokážu udělat tak nekompromisní obličej, když něco není podle mého, že je výhoda mě brát na různá polojednání.

Kapsy, kapsy, kapsičky

Miluju kapsy všeho druhu. Začalo to od chvíle, co muže doprovázím na cestách. Služebních. A v obchodech prodávajících obilí, nože na řezačky, sítě na balíky se senem a čepy na liazky se nehodí chodit s apartní mini kabelkou. Proto miluju věci s kapsičkama. Strčím tam bloček, propisku, mobil a dělám muži něco jako sekretářku. Totiž, když příjdu já, usmívám se a nepřímo ukazuji přednosti (stylem podívejte se na mě ze všech stran), nejen že je najednou všechno skladem ale k tomu není problém rozkuchat balení jen pro dva kousky, vydat potvrzení pro pojišťovnu, dát nám velkoobchodní cenu a dovézt zboží až do sídla firmy. Ano, miluji kapsičky.



A tahle sukně měla poslední týden velkolepý úspěch. Jo a je ze sekáče.

Esprití košile

Novinka z posledního lovu.
Začínám mít úchylku na košile, muž říká, že v nich jsem taková dominantní. A až budu mít zítra nové brýle, to teprv budu dominantní. Jak zlá učitelka češtiny na střední škole.

• BARVA: bílá s šedými obrysy květů
• MATERIÁL: 100% bavlna
• ZNAČKA: Esprit
• PŮVOD: second hand
• CENA: 40 Kč

Magoření s Vešadlem

Zjistila jsem, že když člověk na své stránky o životě nevkládá fotky toho jak seděl v trávě a hrál člověče nezlob se, šel do kavárny a dal si koláč a ukazoval, že má i jiný jak virtuální život, je naprosto mimo mísu. Moje milovaná magořící dvojka, jedna z multifunkčně nadané tvůrčí skupiny My Dvě, neuvěřitelně dlouhovlasá Alušadlo Vešadlo mi tedy dala svolení k focení a zaujala pózu až neuvěřitelně normální.

Páteční lov

V našem "ámerickém" sekáči je každý pátek a sobotu vše za polovic. Ono normálně je to tam drahé až hanba (na tu občas pofidérní kvalitu) a tak všechny zkušené lovkyně se jdou během týdne podívat co nového a v pátek brzy ráno stepují před dveřmi a razí za svou vyhlídlou kořistí. Inu já vyhlídla věcí hromady v čele se sukní s kapsičkama a trička, které mi dělalo na zádech hrb (místo něj mám jiné lepčejší.) Jen z jednoho mě srdce bolí. Byly tam. Troje. Kožené, hnědé, bez zbytečných zdobeností, semišové, s přezkou i bez přezky. Středně vysoké, s kulatou špičkou, neokopané a velikosti o dvě menší než potřebuju. Arrrrgh! A to nemluvím o úžasných polobotkových balerínkách z pravé středně hnědé kůže, na špičce s třemi dubovými koženými listy a žaludy.
Mít u sebe kudlu, tak si kus nohy uřežu. Nebyly mi. Chjo. Toť vše z mých zápisků z lovu.