Plaváček

Víte o tom, že jsem po pěti letech vztahu s neplavcem zjistila, že já vlastně mám ráda vodu a ráda chodím plavat? Došlo mi to, až když odjel na hory a mě napadlo jít na bazén. A teď jsem tam pečená vařená (nebo spíš rozpuštěná a utopená?)

Rákosníček

Má kamarádka mi říkala rákosníčku. Protože mám kudrnaté vlasy a na konci dne mi na vršku hlavy jednotlivé vlásky odstávají všemi směry. Dneska mi vlasy odstávaly i ráno, tak jsem se oblékla do zelené, ať jsem rákosník se vším všudy (i když vlasy se mi nakonec podařilo zkrotit.) Sukně HM je stejně jako tričko ze sekáče, boty od pana Nguyena z náměstí, a veškerá biju je dárek.

Studená facka

Ráno před šestou jsem vyrazila jako každý jiný den na "krátkou" procházku do okolních vesnic, co obvykle trvá něco přes 2 hodiny v tempu pomalého běhu (ne, nejsem magor!) a byla jsem vděčná za mikinu. O další tři hodiny později jsem si nadávala do hus, když jsem vyběhla na nákup jenom ve svetru. Naštěstí jsem měla dost rozumu a vzala jsem si kalhoty. Léto na horách. 12 °C.
Aspoň jsem vyvětrala nový svetr (jako vždy, ze sekáče, ovšem značky esprit), obyčejné černé tílko z Takka,  kalhoty (sekáčové!) simple wish a oxfordské botky z Londýna, koupené naproti stanice metra Brixton.

Kalhoty SIMPLE WISH, tílko TAKKO, svetr ESPRIT

Prodloužený víkend

Muž mi přijel a už zase odjel. Uběhlo to neuvěřitelně rychle. Možná budou fotky z výletu do Lednice parním vláčkem. Spíš teda mega parní lokomotivou táhnoucí snad tisíc vagónů. Muž byl šťastný jako malý kluk a já měla radost jako malá holka, že se mu výlet líbil. Ale o tom někdy příště.
Muž přijel abychom nakoupili džíny (opravdu je potřebuje), boty (což byl větší problém, než jsme očekávali), svetr (to zase takový problém nebyl) a nějaké jiné tovary.
Za největší zlo posledních dní bych zvolila boty. Byly prochozeny kilometry po všech obuvnictvích v celém Brně. Boty byly kožené, ale nepěkné. Pěkné, ale umělé. Pěkné, ale neteplé. Teplé, ale velmi škaredé. A naše nejoblíbenější kombinace, škaredé, umělé a bez náznaku zateplení. Po celém dni umořeni vstoupili jsme do marketu posledního a já zemdlelá z celého dne nakupování pro muže (kdo má muže, ví o čem mluvím) sedla jsem si na bobek, a čekala s čím milý přijde. Po pěti minutách se za mnou doplížil se smutkem v očích, že boty mít asi nebude, a bude mrznout v těch starých umělotinách, ze kterého mu puchní nohy. Nevím, co za tím stojí (možná můj strážný ufon), ale šla jsem kolem regálu a ukázala na jedny boty a bylo to. Jsou kožené, mají vevnitř beránka (až u špiček!), mají styl, jsou vysoké a neuvěřitelně pohodlné (podle blaženého výrazu.) Zdá se, že problém nikde není, ale já pitomá a nemyslící osoba jsem ukázala ještě na jeden pár, co splňoval téměř totéž. A byl problém.
Zkoušeli jsme vše. Rozhodovací diagram. Bodování jednotlivých +/- a jejich sčítání do podivných indexů. Rychlé otázky na podvědomí. Hledání jiných, lepších. Nepomohlo nic. Až najednou mi došly nervy a křikla jsem na muže držícího ten den asi po sté boty v rukách: "Chceš je? Tak si je kup!" A bylo to. Máme je doma, jsou frajerské, kožené a muž v nich bude k nakousnutí.

Jo a dají se nosit ohrnuté i zvednuté (extra frajerská varianta!)

Boty od muže!

V pátek jsem byla se svým přítelem čtyři roky (číslem 4). Je to dlouho, 2/11 mého celého života, po těch letech se máme rádi. Teda on mě má stále rád, to je k podivu, já mám ráda jeho, protože se mnou má trpělivost. A k tomu všemu je většinou milý (podmínky: najezený, v teple, suchu a neunavený).A měla jsem před měsíce narozeniny, řekl tedy, že mi koupí dárek. Já si přála věc veskrze praktickou pro další roky s mým drahým. On totiž rád chodí, po lese, po loukách, po panství, po stezkách, po místech, která mapuju a po horách (tam s ním nelezu, jsou to vysoké hory a mě by se nechtělo přes týden lozit po krpálech bez vidiny sprchy.) A protože jsem před tím nikam nechodila, neměla jsem pro tuto činnost žádnou vhodnou obuv. Chyběly mi pohory. Měla jsem jen děravé křupky do kterých teklo a bolely mě z nich nožky. A tak jsem si za dar vybrala boty. Říká se, že když daruje hoch své milé boty, tak se rozejdou. Já už od něj dostala střevíčky před lety a stále spolu jsme. Je pravda, že v pohorách bych mu asi utekla dál a rychleji, ale proč malovat čerta na zeď a utíkat od někoho, kdo mi udělal za víkend tři jídla.
Byli jsme tedy v obchodě. Připadala jsem si divně. Byli tam samí lidé, co nosí do města rejoicky, také ty škaredé sandále s přeskama jak na batohu a oranžová trika s velrybou. Vypadala jsem tam nenormálně. Sukně, svetr a podpatky, to bylo jak vyjít si obalená masem mezi aligátory. Prodavačka se tvářila nechápavě, že bychom chtěli pohory. Na mě. Ale drahý začal vybírat a máchat kreditkou. Byla milejší a pozornější. Nosila škaredé boty, prý jsou ale super trendy, všeci je chtějí, ale nemají goretex. O botách tohodle typu toho moc nevím, ale goretex by to asi mít mělo. Aby do nich neteklo. od toho pohory jsou ne? Drahý šahal do horní police na drahé boty, prý jsou odlehčené, mají membránu, zdrhovadlo na tkaničky a jsou pěkné (s tím posledním souhlasím, tomu předtím pořádně nerozumím).
Zkusila jsem si je, měla jsem nohy jak zalité v betonu, ale za to asi může předchozí dvouměsíční nošení balerín. Koupili jsme je, protože se v nich dobře chodilo, mají něco jako ultra odpruženou patu a člověk si připadá jak na piditrampolínách. A jsou krásné, teda s ohledem na pohory. Mám radost. Nosila bych je pořád. Do lesa, na louky, na kopce, na stezky,..., jen ne do města, takový magor zase nejsem.