Chytla mě tvořivá, protože když je člověk víc jak týden doma, začne mu šibat. Chtěla jsem si něco uplést, a tak moje kroky zamířily do skříně, kde skladuji vlnu. A automaticky do velké hnědé staré kabely, kde mám zbytky klubíček. Vybaluji klubíčka, koukám, že šála ani čepice z toho asi nebude a ponožky se mi plést nechtějí. A tak koukám zoufale kolem sebe a vidím kabelu. KABELU! Je velká, koňakově hnědá, kdysi vyřazená ze šatníku babičkou a já ji nutně potřebuji k životu. Po půl hodině nechápavého kroucení hlavou, jak tak dlouho mohla být opomíjena, koukám na otrhané uši, cákance od barvy a podobné neduhy. Chytla jsem hadr, cákance umyla, a pustila se do uch. A voilá má nová kabela je na světě. Dokonce má takový hezký tvar, ke kterému se vrací všechny retro trendy. Skoro stejnou jen menších rozměrů mají teď v H&M ve vyblitě růžové barvě. Jsem šťastná, šťastná jak veš a skákala bych do stropu nebolet mě všechno a mít na to dech.
A až půjdu po Brně v novém kabátě a kožešinovém límci s pacičkama a ocáskem (dala mi ho babička, která ho má po své babičce a je mi jedno, že je to ze zvířete a né z fabriky. Je to přes sto let mrtvé.) a k tomu se mi bude na zápěstí kývat velká koňaková kabela. Všechny blogeríny zblednou závistí a budou si muset doběhnout pro nový bronzer. Haha. (Jsem jakási sarkastická, to bude z toho koktejlu prášečků.)
