Zase tady

Uf, tak kde začít...
Zkrácená verze posledního roku a půl.

• Stále jsem s mužem, dokonce už jsme od našeho sedmého výročí zasnoubeni (hurááá.) 
• Byla jsem tolikrát v nemocnici, že už znám sestřičky jménem. 
• Trhla jsem světový rekord v rychlosti přemístění - podlaží - přízemí. 2 a půl sekundy. Mám památku v podobě Homerova obličeje na pravém koleni. (Velká dlouhá jizva přes kloub.) A ty zlámaný hnáty už srostly.
• Přestavujeme dům. Je špatné, když nevíte, co chcete. Mnohem horší je, když máte zcela přesnou představu co chcete, jak to má vypadat a kolik zhruba stát (to znamená, cenová vyšší střední třída) a obchody tuto představu s vámi nesdílejí. Rok jsme hledali čistě bílé obdélníkové dlaždičky do koupelny. A obklad do kuchyně. A samotnou kuchyň. Nadčasový venkovský styl, a la americký středozápad namixovaný s anglickým venkovem, bez navigačních cedulek "Kitchen, home sweet home a living room". Většinu máme, jen chybí nábytek. Rok budeme žít v nábytkoprázdnu, než sebereme dostatek sil hledat to pravé pro nás.
• Umřel nám Bond - ten nejlepší, nejchlupatější, nejsmradlavější a nejvíc samorost pes. :(
• Věnujeme se postcrossingu. Takže máme doma miliony pohlednic k odeslání, obálky se známkami a důvěrný vztah s pošťačkou, co nám nosí kvanta pošty z ciziny. (Kouká na nás jak na špiony z Ameriky, stále jsme jí neřekli, co za tím stojí.)
• Stále miluju second-handy. A mám tragicky malou skříň.
• A od září u nás bydlí celá bílá Kočka Vločka. Muž ji nechtěl, ale už ji miluje. 

Domove, můj ty domove.

To, že když vyjedu na dovolenou s mužem nám pravidelně každý rok prší, jsem si zvykla. To, že na další dovolené s kamarádkou mi moje milovaná Trombóza oznámí, že už stačilo a teď se bude zase chvíli marodit, to mě stále ještě nepříjemně překvapuje. Zjišťuji, že je mi asi u nás na statku nejlíp. Plánuji zeleninový záhon. Vyvýšený, dřevěně ohraničený s mozaikovým chodníčkem. A budu vyrábět pyramidu na bylinky. A asi koupíme les /zase/ a už nás to vůbec nenervuje. Tentokrát bude v ceně i stařičký lom s ultra plochým kamenem. Muž mě nechal příliš dlouho zírat na ty velké ploché bloky a teď už ví, že dvůr bude z přírodního kamene. Patří k tomu i nějaké ty louky, tak uvidíme jak se to nakonec vyvrbí. Jo a udělala jsem mezizvířecí soutěž o největšího krasavce na statku. Vyhrál ho pan Krocan Zákeřný. Výhra to byla ne úplně spravedlivá, bylo mi vyhrožováno dupáním a k tomu mi bylo zákeřně klovnuto do sedinky. Ale i přes to,je to krasavec.

Profilový pohled na stavbu těla

Dovolená dovolená

Muž dostal povolení mít dovolenou, letos je obzvláště složité spojit práci zemědělce a výletníka. Vyjedeme dnes po poledni, směrem k západním hranicím, ukázat muži tu neskonale ohyzdnou a pustou krajinu kolem hnědouhelných pánví (myslím, že to pro něj bude stejný šok, jako pro mě před dvěma lety na vysokoškolském výjezdu) a pak dále směrem k německým sousedům. Německy neumím (až na větu "kolik to stojí" a "nerozumím vám" z jarního výletu na Norimberský blešák.) Chci vidět Rujánu a unter den linden. Jinak jsem pro každé město i vesnici. jako každou dovolenou, nic neplánujeme a jedeme. Spíme kde se nám líbí, jíme co chceme (vařič, restaurace, bufet, konzervy), jedeme kam nás auto veze... Na českou náturu dost postfordistický přístup. Asi to je v povaze. Jsme schopni vyrazit zcela neplánovaně pět minut od myšlenky (tak dlouho trvá nazout boty, zamknout dům, pohladit psa, nakrmit kočku a vyjet z garáže.) Nechápu lidi /blízké příbuzné z obou stran/, kteří ve věku bez dětí letí na superdrahou dovolenou k moři do hotelu s bazénem a pláží kilometr daleko a poté co mají děti letí na méně drahou dovolenou k moři do hotelu s bazénem a pláží kilometr a půl daleko a nebo nikam, protože s "deckama to prostě jinak nejde, ne?" Jsme za exoty i v rodině. Nechci vidět až naložíme naše budoucí děti do mého budoucího hráškově zeleného vanu a budeme brázdit Evropu od západu na východ. (Protože cestovat s dětmi lze!)

P.S.: Kocour tuší, že mu odjede hlavní kadeřník a konzervo-otevírač. Už od včerejška mi hlídá nachystané věci.

Studená facka

Ráno před šestou jsem vyrazila jako každý jiný den na "krátkou" procházku do okolních vesnic, co obvykle trvá něco přes 2 hodiny v tempu pomalého běhu (ne, nejsem magor!) a byla jsem vděčná za mikinu. O další tři hodiny později jsem si nadávala do hus, když jsem vyběhla na nákup jenom ve svetru. Naštěstí jsem měla dost rozumu a vzala jsem si kalhoty. Léto na horách. 12 °C.
Aspoň jsem vyvětrala nový svetr (jako vždy, ze sekáče, ovšem značky esprit), obyčejné černé tílko z Takka,  kalhoty (sekáčové!) simple wish a oxfordské botky z Londýna, koupené naproti stanice metra Brixton.

Kalhoty SIMPLE WISH, tílko TAKKO, svetr ESPRIT

Hubnoucí blues

Už třetí den koukám na Jillian v jejím třetím levelu 30 day shred. A k tomu mi na ruce pípá zbrusu nový sporttester a k tomu chroupám další nálož mrkve z 60-ti denní diety podle pána z televize, co učí lidi hubnout. Muž to všechno sleduje. Nejdřív mi nevěřil, teď mě odrazuje. Říká, že se mu rozpadnu. Ne tím, že se ztratím, ale že prostě umřu. Nechápala (a ještě trochu nechápu) proč. Dyť běžím rychleji jak on, vydržím Jillian do konce, kdy se on popadá za boky a celá ta jeho rachitická postava se snaží popadnout dech, k tomu pořád něco chroupu. Říká, že je toho moc. Že moc cvičím, moc chodím, piju moc vody a dieta je moc krutá. Vypočítal mi spotřebu a příjem energie. Měnil barvy aby mi nakonec řekl, že jestli mě uvidí večer s okurkou v ruce, tak se nezná. Ok, po odečtení výdeje od příjmu jsem někde na 250 Kcal na denní žití, ale skoncovat s tím nehodlám. Když už mám natáhnout brka, tak ať je natáhnu hubená! (Trocha přehnaného výbuchu hněvu na konec.)
P.S.: Jillian je zlá. Občas mám pocit, že vyskočí z monitoru a kousne mě.
P.P.S: Toto je můj nový sporttester ♥

Jak nejlépe prožít narozeniny

Člověk má plány, přec jenom 23 je mu jen jednou za život (ok, není to kulaté, ani nijak zvláštní, jen to ukazuje, že stárnu.) Chtěla jsme prožít den s maminkou, projít se po venku, jít na zmrzlinový pohár, užít si sluníčka a prvních jahod, chtěla jsem, aby mě muž vyzvedl na náměstí a donesl kytici a pak šli spolu v západu slunce do naší budoucí svatební hostinu pořádající restauraci na šťavnatý mega steak. A co bylo?
1. V sobotu mě chytla bolest zubů, takže narozeninové ráno jsem prožila na bolestivém a celý den pak s naříznutým dásnem a rozrýpaným zubem (když se daří, tak se daří! Jeden zub bolavý a k tomu se ozvala i moudrá stolička na druhé straně.)
2. Pršelo, a prší i teď a celkem je nevlídno.
3. Maminka šla do práce, takže jsem jí viděla asi jen dvě hodiny ve stavu, kdy jsem měla sto chutí si urvat hlavu i se zubama.
4. Jahody, pohár a stek se nekonal, byla jsem vděčná za špenátový krém (nemusí se kousat a nestudí.)
5. Muž donesl kytici, nádhernou, kulatou, fialovou a v ní samé frézie.
6. Měli jsme místo procházky jízdu autem, podívali jsme se po všech místních rozpitých, ráztokách, bacovů a končinách.
7. Jako bonus, našli jsme louku, kde rostou divoce lupiny, tak jich mám velikou kytici ve všech možných barvách.

Nakonec to nebylo tak marné, v neděli bude posezení a do té doby mi snad odpuchnou ústa a budu moct mluvit a jíst něco jiného než kaši.

O životě

Kvetoucí sad odkvetl rychleji než bych si bývala přála. Všechno nějak rychle uteklo. Na jednu stranu se čas vlekl, na druhou mám pocit, že něco promeškávám. S trombózou je těžký život. Sedět se nedá, chodit se nesmí, ležet mě nebaví. Napíchat si přes 60 injekcí do břicha taky nebyla žádná slast. Bolest prý doživotní, rekonvalescence 2 - 3 roky. Žádné hory. Žádné brusle. Žádné lyže. Žádné dlouhé procházky. Žádné letadlo. Žádný alkohol. Inu aspoň si člověk začne vážit všedních věcí a toho, že aspoň žije. Život, nezdá se vám neuvěřitelně pomíjivý? Jste tady a najednou ne. I když se očekává, smrt zaskočí vždycky.  K nynější truchlivé náladě jsi aspoň procházím fotky staré tak dva týdny. Náš sad. Nechám je vyvolat. Přijdou do rakve mužově babičce.

Bylo tu není tu...

Náš les. Fotky z poslední fotografické procházky. Teď už je většina stromů na louce, ale na druhou stranu, aspoň může růst nálet. A nechci slyšet žádné zelenomozké reakce obyvatel sídlišť! Les roste proto, aby se časem vytěžil. Stejně jako chováme ovce, aby se na podzim zabily. Jako většina pindulín, kabelku z hověziny a bundu z jehněčiny, to jo, ale my na vesnici co máme ovce na jídlo, tak jsme v jejich očích vrahové nejhoršího kalibru. Tak, už jsem se uklidnila.

Sbohem, Vánoce...

Jelikož už přišli, načmárali a odešli Tři Králové, bylo na čase zbavit se posledních zbytků připomínajících Vánoce. A tak milý stromeček prožil svou poslední cestu, nejprve se proletěl z okna a pak byl expresně dopraven do kotelny. Po vysátí veškerého jehličí a zabalení všech ozdob do krabice mě přepadla nějaká sentimentální nálada. A tak vznikla tahle směska fotek. Och.

Co sa stalo poslední dny roku 2011

Shrnu to, co bylo, než nastal nynější (z pohledu mnoha erudovaných lidí apokalyptický) rok. Na našem (mém a mužovém) listu přání od Ježíška byl už nějakou dobu les. A po mnoha nervy drásajících peripetiích ho máme. Od 19. prosince žijeme lesem. Chodíme do lesa (od poslední možné dojezdové zastávky autem je to 2,5 km do 95 - 100% svahu), rubeme v lese, dohlížíme na lesní dělníky, jezdíme strojem LKT, házíme haluze, zapřaháme úvazce do žabek a brodíme se po pupky v bahně konzistencí hodně podobnému maltě. Začínáme ráno a končíme až se setmí. To je kolem půl páté. Pak spíme. Až někdy budete rubat v lese každý den, od nevidím do nevidím, svátek nesvátek, pochopíte, že na sepisování internetového deníčku opravdu nebudete mít čas ani náladu.
Ale proč tedy tento text? Napadl sníh! A to se v lese nerube! SNÍÍÍÍÍH! Já vím, všude v republice sníh je, ale tady u nás na Valašsku už konečně taky. A protože je sníh a to značí zimu, mám v zásobě fotky (malé) části mých svetrů. A tak se na ně můžete (nebo nemusíte) těšit.

Prodloužený víkend

Muž mi přijel a už zase odjel. Uběhlo to neuvěřitelně rychle. Možná budou fotky z výletu do Lednice parním vláčkem. Spíš teda mega parní lokomotivou táhnoucí snad tisíc vagónů. Muž byl šťastný jako malý kluk a já měla radost jako malá holka, že se mu výlet líbil. Ale o tom někdy příště.
Muž přijel abychom nakoupili džíny (opravdu je potřebuje), boty (což byl větší problém, než jsme očekávali), svetr (to zase takový problém nebyl) a nějaké jiné tovary.
Za největší zlo posledních dní bych zvolila boty. Byly prochozeny kilometry po všech obuvnictvích v celém Brně. Boty byly kožené, ale nepěkné. Pěkné, ale umělé. Pěkné, ale neteplé. Teplé, ale velmi škaredé. A naše nejoblíbenější kombinace, škaredé, umělé a bez náznaku zateplení. Po celém dni umořeni vstoupili jsme do marketu posledního a já zemdlelá z celého dne nakupování pro muže (kdo má muže, ví o čem mluvím) sedla jsem si na bobek, a čekala s čím milý přijde. Po pěti minutách se za mnou doplížil se smutkem v očích, že boty mít asi nebude, a bude mrznout v těch starých umělotinách, ze kterého mu puchní nohy. Nevím, co za tím stojí (možná můj strážný ufon), ale šla jsem kolem regálu a ukázala na jedny boty a bylo to. Jsou kožené, mají vevnitř beránka (až u špiček!), mají styl, jsou vysoké a neuvěřitelně pohodlné (podle blaženého výrazu.) Zdá se, že problém nikde není, ale já pitomá a nemyslící osoba jsem ukázala ještě na jeden pár, co splňoval téměř totéž. A byl problém.
Zkoušeli jsme vše. Rozhodovací diagram. Bodování jednotlivých +/- a jejich sčítání do podivných indexů. Rychlé otázky na podvědomí. Hledání jiných, lepších. Nepomohlo nic. Až najednou mi došly nervy a křikla jsem na muže držícího ten den asi po sté boty v rukách: "Chceš je? Tak si je kup!" A bylo to. Máme je doma, jsou frajerské, kožené a muž v nich bude k nakousnutí.

Jo a dají se nosit ohrnuté i zvednuté (extra frajerská varianta!)

S hrnkem kafe za lepší život

Byla jsem opětovně na jednom z těch milionu vyšetření. Po úvodním formalitách typu "ono se to nelepší, můžete dýchat?" mi byla zasunuta ruka do válce měřícího tlak. Válec se nafukoval a ruka odumírala. Válec pípal a stále nafukoval. Pak dopípal a ukázal, že buď má poruchu, nebo si z něj dělá zdravotnický personál bžundu a strká do něj pracku od figuríny. Tlak nebyl. Sestřička spustila stroj znovu. Ten měl těch blbých vtípků plný čipy (či co to v sobě má) a odpípal mě už po půl minutě. V tu chvíli se na mě zdravotnický personál tvářil, jako když si tu srandu dělám já z nich. Nemilosrdně mě poslali běhat jak křečka po schodech nahoru a dolů. Po pěti návštěvách  horních pater na mě hleděli zde pracující fyzioterapeuti jak na magora. Nicméně s úsměvem jsem se dosípala zpátky do ordinace, kde na mě čekal válec. Tentokráte už něco naměřil. Sestřička málem upadla do mdlob. Nová moje nemoc se jmenuje velmi nízký tlak. Mám se vykašlat na zdravou výživu, jíst tučné, pít až do zčervenání nosu a k tomu užívat notné množství kofeinu.
Díky tomu všemu se ze mě stal milovník svetrů a vrstvení. Bez čtyřech vrstev teplých věcí nevylezu z postele, jinak mi hrozí akutní umrznutí periferních částí těla. Teplotním indikátorem se stal můj nos, je-i studený, dodávám další vrstvu. Nebo peču. Od trouby jde totiž teplo. A od najedeného muže taky :).

Kulinářské prasisko

Dneska večer jedna pohádka o tom jak se z vymlsané Iru stalo kulinářské prasisko. 
Iru umí vařit. Iru ráda mlsá. Oboje dělá nadmíru dobře. Vaří výjimečná jedlá jídla a mlsá výjimečně dobré mlsoty co upeče, uvaří a muž koupí. Iru vaří ráda. Dokáže udělat z mála hodně. Ale to co předvedla dnes večer. To byl konec veškeré snahy všech kuchařů, kuchtinek, babiček a tchýní. Stala se z ní bydlenka. Bydlenka co vaří blafy.
Iru je nemocná, chrchle, sípe, sotva dýše. Ale to ji neomlouvá. To co příjde, je jen pro silné studentské žaludky.
Bramborová kaše z pytlíku ochucená kari směsí. (Nemáte ještě husí kůži? To příjde.) Krůtí maso od Hamé z plechovky. Směs provensálského koření (Proti všem zásadám. Iru zásadně míchá koření sama.) A na závěr konzervovaný hrášek. Celé hotové za 8,5 minuty a snězeno za minut 5. Ke cti nechť bude absence kečupu.

PROSÍM, UZDRAVTE MĚ DOKTOŘI, NEŽ USMAŽÍM KNEDLÍK S GOTHAJEM!

Tabletky, inhalátory, další tabletky a kašílek

Jsem pořád nemocná (ne znova, ale ještě stále). Nově jsem po tabletkách všech barev a tvarů dostala i inhalátory všech barev, jen tvary jsou podobné. A lépe mi není. Mozek mi odešel už dávno, plíce ho následují a průdušky se rozhodly bojkotovat dýchání. A tak nikam nechodím a když už někam jdu (rozuměj návštěvu doktora) tak se snažím vypadat k světu. Moc to nejde. Jediným módním výstřelkem jsou mé limetkově zelené nehty.
Dneska ležím, jelikož změna venkovského vzduchu na ten městský ve mě vyvolala (trochu očekávanou) reakci dýchacího ústrojí, při které mi plíce a průdušky dušně a sípavě sdělily, že tohle teda dýchat nebudou. Tak sedím na posteli a na zadku a jedinou radost mám z minulého týdne, kdy jsem s Veší brouzdala po Brně a našla výtečně zásobené vetešnictví, odkud mám úža kovovou krabičku s ptákem (husa s ozdobným peřím, pštros bez ocasu, fénix bez korunky, nebo pták krabičák), není to krabička plechová, je kovová, děrovaná, těžko se to popisuje, čekám s mužem na reklamaci foťáku, tak až nám ho zase vrátí beze změny jako před půl rokem, zkusím (když se mu teda bude chtít) tu nádheru vyfotit. Nemám jenom krabičku, mám i úžasně halasný stříbrný budík s rolničkama na vršku. Za pakatel 45 Kč. Je zcela původní, natahovací a vyrobený v Československu pro francouzskou klientelu. Budík je hlasitý a ještě hlasitěji zvoní. A tiká. Tik tik tik tik. Muž vyšiluje. Tak je zastavený a tiká jen když muž není doma. Muž říká, že to si raději znova pořídit domů myš, co mu bude v noci chroustat za hlavou pelesť od postele, než budík za dvěma dveřmi. Já se ho nevzdám. Muž si zvykne.
A teď k poslední ulovené věci. Kabelka z kovových plíšků. Jeden čas se prodávala v CA či HM nebo v jiném písmenkovém obchodě za vyšinutě vysokou cenu. Krémové psaníčko s vychytanou rukojetí. Jen ji chybí řetízek na rameno, ale mé ruce šikovné ho vyrobí. Až teda půjdu do nějaké korálkárny.
To je tak vše. Jdu si vdechnout trochu roztoku z inhalátoru ať tu nesípu na celé kolo. A vzít si tabletky. A spát.

Pokusný králíček

Posledních pět týdnů mě trápil kašílek. Muž tedy říká, že mě slyšet před 50-ti lety, zavřou mě do sanatoria k partě tuberáků. Trochu jsem ignorovala jeho naléhání na návštěvu střediska, ale minulý týden má tvrdohlavost narazila na přidružený zánět nosohltanu a tak jsem chtě nechtě musela jít utratit 30 Kč. Poslouchali mě ze všech stran, udělali mi snímky hrudníku ze všech stran, koukali mi do krku a nepotřebovali ani špachtli a baterku aby mi sdělili, že to není pěkné. Také rentgen není pěkný, poslech je přímo děsivý a k tomu mi srdce tluče jak Tiumenovi po Velké pardubické. Dali mi tedy prášečky. Bílé velké, bílé malé, kulaté nažloutlé, hranaté zelenkavé, tmavězeleno-žluté, cosi rozpustné, kulaté žluté lentilkové a k tomu lahvičku s roztokem, co si mám co chvíli stříkat do krku. Na krabičkách mám popisky, kdy, co, v jakém množství a na co to je. K tomu na stole budíky s nastaveným časem. Také jsem se stala pokusným králíčkem, protože prý ještě nikomu nedali tuhle kombinaci léků a mám prý zaznamenávat, co to se mnou bude dělat. A když to nepomůže, budou v pokusech pokračovat ve špitálu. Sedá mi to na srdce, tak se nemám ani hýbat. A venku je krásně a muž neustále odolává slovním útokům typu:"Já chci véééén! Je tam krásně! A ty chceš taky vééén! Já se obleču..." <záchvat kašle> "...slibuju." Odolává, bude z něj dobrý otec.
Posledních pár dnů zvládám kromě ležení a smrkání také koukání do počítače. Nutno říct, že to prospívá mé psychice. Poslední týden mi připadá, že jsem kompletně zblbla. Při pexesu otáčím dokola ty samé kartičky a nejsem schopná si to zapamatovat. Muž to přechází úsměvem. Asi si vysmrkávám mozek, protože mi rozečtená knížka nedává smysl, a to není žádný Kant, nýbrž Dreiser. Tak čtu cizí blogy a hraju CityVille.
Dost fňukání, má to všechno i pozitiva. Na stole mám neomezený počet Beskydek, čaje, medu v Méďovi, ultra jemných kapesníků a balzámu od Yves Rocher.
A aby to byl ultra maxi khůl blog, musí tu být fotky. Tak tedy pár stažených, ať tu je mezi zastaralým textem i trochu moderních dorozumívacích prostředků. (Protože po tom co jsem viděla, že dělají bydlenky z knížek na mimibazaru, mám o budoucnost psaného slova vážné obavy. Ale o tom možná příště.)

Med v medvědovi

Vanilkový balzám od Yves Rocher

Beskydky, luxusní záležitost

Mille feuille

Tak a je upečeno. Povedlo se, nevztekla jsem se, vypadá to k světu (až na to, že mi poleva uschla moc brzo, než jsem stačila udělat lístečky). Podle odřezků je to i chuťově vynikající. Krém lahodný a muži asi bude moc chutnat, protože v tom krému není ani špetka másla. Inu, teď se jen pochválit. Šikovná Iru!

Knihomol

Jsem sběratel. Nejen sekáčového oblečení, kreativních časopisů, šutrů z hor a kdečeho jiného co mě zaujme, ale taky knížek. Pro naši úžasnou rohovou secesní knihovnu z tmavého dřeva. Tudíž po Rožnově běhám po sekáčích a po Brně po antikvaritátech. Teď v týdnu se mi povedl majstršik v podobě sady starých knížek v kůži. Za docela levno. Místo, kde jsem byla nakupovat nepovím, protože tam čekají další poklady, které prostě musím mít. Takže až všechno vykoupím, podělím se o adresu :) (jsem sviňucha, já vím.)
Jinak se s mužem pídíme po knihách z edicí, momentálně nejvíce prahneme po "Kákáčku" tedy Knihovna klasiků, výběr ze světové literatury, všechny knihy stejně velké (a to naší knihovně sluší), každý autor má svou barvu (celé spektrum!) a k tomu je to edice velice povedená.
Teď pár faktů k mému úlovku.

Alexandr Dumas

JOSEF BALSAMO

Nakladatel Jose. R. Vilímek

1929

v Praze

Muffiny

Lentilkové muffiny, čokoládové muffiny a muffiny všeho druhu.
(Všimli jste si jisté podoby k upotávce na programovou nabídku televize Prima Cool?)

Lentilkové byly čistě vanilkové, každá muffina s třemi rozličnými barvami lentilek.
Čokoládové byly s kousky extra hořké čekulády a višňovým aroma.
a na závěr zářivě růžové (chyba není na vaší obrazovce) jahodové úleťáky.

My dva a Velká Fatra

Je tomu nějaký ten čas, zhruba tři týdny, co jsme se zcela neplánovaně vypravili na Slovensko dobýt Velkou Fatru. Bylo to žůžo, super, trochu náročné, hodně do kopce, ještě více z kopce a velmi přátelské. Je totiž až neuvěřitelné, jak jsou lidé na horách milí a vstřícní. Dole ve vesnici vás málem vystrčí z chodníka, ale vysoko v horách podporují a hlásí, že už je to jen kousek. Celou dobu jsme tahali krosny na hřbetě a hůlkama dělali rachot o sto šest abychom plašili medvědy. Na módu nehleďtě, nejsem příznivcem hyper moderních a drahých funkčních super kousků vyvinutých v NASA či kde, takže jsem se trochu vymykala horskému průměru. Naštěstí  muž taky. A ty rídžoisky nosí opravdu jen do hor a na zadku má zašitou díru od ostrého šutru.

Horko horko horko a jídlo

Mám problém s jídlem v tomhle počasí. Nemůžu do sebe dostat nic teplého. Tudíž poslední týden trpím u muže, protože budoucí tchýně vyvařuje teplé krmě a všichni se pak u stolu potíme jak čuníci. Dneska jsem utekla z pekla teplé pečeně a udělala si s maminkou STUDENÝ talíř. Kapie, rajčata, jarní cibulka, nadýchaný sýr, olivy a jednostraně lehce opečený tmavý chléb. Mňamka. STUDENÁ mňamka.