Začalo to ráno...
- Mužův šéf se nám vloupal do domu a přál nám dobré ráno. To znamená, že jsem byla násilně probuzena, vyděšena a pak ještě poloslepá cloumala s mužem, aby vstal.
- Jeli jsem nakupovat na oslavy (jak já ty oslavy "miluju") a poptat se na pár brigád. Nikdo mě nechce, ale 3 si na mě vzali kontakt, jednou zapsali na seznam (a byla jsem na prvním místě) a jednou doporučili pobočku v jiném městě.
- Kroužkovala jsem, konečně mám velikosti kroužků na trianglovou vazbu, dokumentace práce zde :)
- Muž odešel na mysliveckou schůzi a já po ranním nákupu začala opět držet 60 dní diety podle Petra Havlíčka (se s tím mým zadkem za chvíli nevejdu do futer.)
- Muž volá, že se ještě půjdeme projít. V pět odpoledne. Začínala jsem mít hlad, chtěla jsem si po opravdu chabé svačině začít chystat večeři.
- Na procházce jsme zatmili, to se stává, ale my byli uprostřed lesa. A v žaludku mi děsivě kručelo.
- Nevím jak, ale došli jsme domů. Muž vysmátý, protože u myslivců měl svíčkovou a pivo, já tři sušenky a odtučněný jogurt. Měla jsem třepavku, vidiny a ve vzduchu přede mnou se vznášela miska pudingu.
- Na večeři jsem uklohnila podle rozpisu kuře a rýži. A salát. Muž poznamenal, abych se náhodou z toho množství nepřejedla a že si to mám dát na dezertní talíř, ať z toho nechytám deprese.
- Padla jsem čelem do polštáře a čekala, až dostanu z pobuřující lžičky olivového oleje trochu energie.
- Muž usnul a já čučím do zdi. V žaludku mi probíhá revoluce, trpím prochlazením externích částí těla, kleště neudržím a nemůžu usnout. A ráno mě čeká knackerbrot s tvarohem.
