Prodloužený víkend

Muž mi přijel a už zase odjel. Uběhlo to neuvěřitelně rychle. Možná budou fotky z výletu do Lednice parním vláčkem. Spíš teda mega parní lokomotivou táhnoucí snad tisíc vagónů. Muž byl šťastný jako malý kluk a já měla radost jako malá holka, že se mu výlet líbil. Ale o tom někdy příště.
Muž přijel abychom nakoupili džíny (opravdu je potřebuje), boty (což byl větší problém, než jsme očekávali), svetr (to zase takový problém nebyl) a nějaké jiné tovary.
Za největší zlo posledních dní bych zvolila boty. Byly prochozeny kilometry po všech obuvnictvích v celém Brně. Boty byly kožené, ale nepěkné. Pěkné, ale umělé. Pěkné, ale neteplé. Teplé, ale velmi škaredé. A naše nejoblíbenější kombinace, škaredé, umělé a bez náznaku zateplení. Po celém dni umořeni vstoupili jsme do marketu posledního a já zemdlelá z celého dne nakupování pro muže (kdo má muže, ví o čem mluvím) sedla jsem si na bobek, a čekala s čím milý přijde. Po pěti minutách se za mnou doplížil se smutkem v očích, že boty mít asi nebude, a bude mrznout v těch starých umělotinách, ze kterého mu puchní nohy. Nevím, co za tím stojí (možná můj strážný ufon), ale šla jsem kolem regálu a ukázala na jedny boty a bylo to. Jsou kožené, mají vevnitř beránka (až u špiček!), mají styl, jsou vysoké a neuvěřitelně pohodlné (podle blaženého výrazu.) Zdá se, že problém nikde není, ale já pitomá a nemyslící osoba jsem ukázala ještě na jeden pár, co splňoval téměř totéž. A byl problém.
Zkoušeli jsme vše. Rozhodovací diagram. Bodování jednotlivých +/- a jejich sčítání do podivných indexů. Rychlé otázky na podvědomí. Hledání jiných, lepších. Nepomohlo nic. Až najednou mi došly nervy a křikla jsem na muže držícího ten den asi po sté boty v rukách: "Chceš je? Tak si je kup!" A bylo to. Máme je doma, jsou frajerské, kožené a muž v nich bude k nakousnutí.

Jo a dají se nosit ohrnuté i zvednuté (extra frajerská varianta!)

Hořká vůně mandlí...

... a acetonu.
Mám novou úchylku. Nehty. Konečně mám na popud muže dlouhé nehty. Můžu drápat, škubat, drásat, škrábat a sdírat. Kůži, omítku, starý lak, dveře od výtahu (když ono to tak strašidelně hvízdá...), muže a strupy. Zvykám si. Nehty mě bolí, nikdy jsem je neměla dlouhé. Zuby byly rychlejší, než motivace nehtů přerůst přes okraj prstu. Pořídila jsem si laky, to proto abych si ty pazůrky nestrkala do pusy. Pomáhá to. Dokonce prsten od muže vypadá s nalakovanými nehty tak nějak lépe. I když 43 třpytivých blbůstek je pořád 43 třpytivých blbůstek a vypadaly by dobře i na 10 let hnijící ruce.
Teď něco k těm lakům. Jak je známo, Iru je tvor spořivý a chce za málo peněz hodně muziky. Essence laky to splňují do detailu. Je jich hodně barev a nestojí moc peněz. A můžu jich mít mraky. (Následuje ďábelský smích s pohledem na nalakované nehty.) A mají předpoklad být sbírány. Mají hezké jednoduché flakónky (nemám ráda ultra zajímavé tvary), hezky se s nimi šmidlí po nehtu a úžasně voní po acetonu. Ne, nedělám si blázny, některé laky prostě smrdí. Tyhle voní. Už od ZUŠky miluji vůni ředitel, smáčedel, lepidel, laků a barev . Všechny tyto přípravky mě nutí se smát a být krásně ospalá, muž říká, že nikdy nikoho neviděl se při natírání plotu na něj culit, mrkat, švitořit a usínat s opřeným čelem na čerstvě natřené trubce. Laky od Essence mají podobné účinky, byť za to aceton může jenom z části. A k tomu ten odlakovač s hořkou vůní mandlí.

Za těch pár neděl, co mi nehty zdárně rostou, mám už nasbíráno nemálo (na počáteční nulový stav) laků. A jelikož jsem chlubivá, tak je ukážu. A jelikož stále nemám foťák, stáhnu fotky z netu. A jelikož zítra přijede muž, další článek týden nečekejte (nebo možná taky jo, člověk nikdy neví...)

Rich&pretty, gold rush, space queen, princess prunella, where is the party?,
no more drama, fateful desire, nude it!, lime up!, trust in fashion.

S hrnkem kafe za lepší život

Byla jsem opětovně na jednom z těch milionu vyšetření. Po úvodním formalitách typu "ono se to nelepší, můžete dýchat?" mi byla zasunuta ruka do válce měřícího tlak. Válec se nafukoval a ruka odumírala. Válec pípal a stále nafukoval. Pak dopípal a ukázal, že buď má poruchu, nebo si z něj dělá zdravotnický personál bžundu a strká do něj pracku od figuríny. Tlak nebyl. Sestřička spustila stroj znovu. Ten měl těch blbých vtípků plný čipy (či co to v sobě má) a odpípal mě už po půl minutě. V tu chvíli se na mě zdravotnický personál tvářil, jako když si tu srandu dělám já z nich. Nemilosrdně mě poslali běhat jak křečka po schodech nahoru a dolů. Po pěti návštěvách  horních pater na mě hleděli zde pracující fyzioterapeuti jak na magora. Nicméně s úsměvem jsem se dosípala zpátky do ordinace, kde na mě čekal válec. Tentokráte už něco naměřil. Sestřička málem upadla do mdlob. Nová moje nemoc se jmenuje velmi nízký tlak. Mám se vykašlat na zdravou výživu, jíst tučné, pít až do zčervenání nosu a k tomu užívat notné množství kofeinu.
Díky tomu všemu se ze mě stal milovník svetrů a vrstvení. Bez čtyřech vrstev teplých věcí nevylezu z postele, jinak mi hrozí akutní umrznutí periferních částí těla. Teplotním indikátorem se stal můj nos, je-i studený, dodávám další vrstvu. Nebo peču. Od trouby jde totiž teplo. A od najedeného muže taky :).

Kulinářské prasisko

Dneska večer jedna pohádka o tom jak se z vymlsané Iru stalo kulinářské prasisko. 
Iru umí vařit. Iru ráda mlsá. Oboje dělá nadmíru dobře. Vaří výjimečná jedlá jídla a mlsá výjimečně dobré mlsoty co upeče, uvaří a muž koupí. Iru vaří ráda. Dokáže udělat z mála hodně. Ale to co předvedla dnes večer. To byl konec veškeré snahy všech kuchařů, kuchtinek, babiček a tchýní. Stala se z ní bydlenka. Bydlenka co vaří blafy.
Iru je nemocná, chrchle, sípe, sotva dýše. Ale to ji neomlouvá. To co příjde, je jen pro silné studentské žaludky.
Bramborová kaše z pytlíku ochucená kari směsí. (Nemáte ještě husí kůži? To příjde.) Krůtí maso od Hamé z plechovky. Směs provensálského koření (Proti všem zásadám. Iru zásadně míchá koření sama.) A na závěr konzervovaný hrášek. Celé hotové za 8,5 minuty a snězeno za minut 5. Ke cti nechť bude absence kečupu.

PROSÍM, UZDRAVTE MĚ DOKTOŘI, NEŽ USMAŽÍM KNEDLÍK S GOTHAJEM!

Tabletky, inhalátory, další tabletky a kašílek

Jsem pořád nemocná (ne znova, ale ještě stále). Nově jsem po tabletkách všech barev a tvarů dostala i inhalátory všech barev, jen tvary jsou podobné. A lépe mi není. Mozek mi odešel už dávno, plíce ho následují a průdušky se rozhodly bojkotovat dýchání. A tak nikam nechodím a když už někam jdu (rozuměj návštěvu doktora) tak se snažím vypadat k světu. Moc to nejde. Jediným módním výstřelkem jsou mé limetkově zelené nehty.
Dneska ležím, jelikož změna venkovského vzduchu na ten městský ve mě vyvolala (trochu očekávanou) reakci dýchacího ústrojí, při které mi plíce a průdušky dušně a sípavě sdělily, že tohle teda dýchat nebudou. Tak sedím na posteli a na zadku a jedinou radost mám z minulého týdne, kdy jsem s Veší brouzdala po Brně a našla výtečně zásobené vetešnictví, odkud mám úža kovovou krabičku s ptákem (husa s ozdobným peřím, pštros bez ocasu, fénix bez korunky, nebo pták krabičák), není to krabička plechová, je kovová, děrovaná, těžko se to popisuje, čekám s mužem na reklamaci foťáku, tak až nám ho zase vrátí beze změny jako před půl rokem, zkusím (když se mu teda bude chtít) tu nádheru vyfotit. Nemám jenom krabičku, mám i úžasně halasný stříbrný budík s rolničkama na vršku. Za pakatel 45 Kč. Je zcela původní, natahovací a vyrobený v Československu pro francouzskou klientelu. Budík je hlasitý a ještě hlasitěji zvoní. A tiká. Tik tik tik tik. Muž vyšiluje. Tak je zastavený a tiká jen když muž není doma. Muž říká, že to si raději znova pořídit domů myš, co mu bude v noci chroustat za hlavou pelesť od postele, než budík za dvěma dveřmi. Já se ho nevzdám. Muž si zvykne.
A teď k poslední ulovené věci. Kabelka z kovových plíšků. Jeden čas se prodávala v CA či HM nebo v jiném písmenkovém obchodě za vyšinutě vysokou cenu. Krémové psaníčko s vychytanou rukojetí. Jen ji chybí řetízek na rameno, ale mé ruce šikovné ho vyrobí. Až teda půjdu do nějaké korálkárny.
To je tak vše. Jdu si vdechnout trochu roztoku z inhalátoru ať tu nesípu na celé kolo. A vzít si tabletky. A spát.

Kabela jako od babičky

Chytla mě tvořivá, protože když je člověk víc jak týden doma, začne mu šibat. Chtěla jsem si něco uplést, a tak moje kroky zamířily do skříně, kde skladuji vlnu. A automaticky do velké hnědé staré kabely, kde mám zbytky klubíček. Vybaluji klubíčka, koukám, že šála ani čepice z toho asi nebude a ponožky se mi plést nechtějí. A tak koukám zoufale kolem sebe a vidím kabelu. KABELU! Je velká, koňakově hnědá, kdysi vyřazená ze šatníku babičkou a já ji nutně potřebuji k životu. Po půl hodině nechápavého kroucení hlavou, jak tak dlouho mohla být opomíjena, koukám na otrhané uši, cákance od barvy a podobné neduhy. Chytla jsem hadr, cákance umyla, a pustila se do uch. A voilá má nová kabela je na světě. Dokonce má takový hezký tvar, ke kterému se vrací všechny retro trendy. Skoro stejnou jen menších rozměrů mají teď v H&M ve vyblitě růžové barvě. Jsem šťastná, šťastná jak veš a skákala bych do stropu nebolet mě všechno a mít na to dech.
A až půjdu po Brně v novém kabátě a kožešinovém límci s pacičkama a ocáskem (dala mi ho babička, která ho má po své babičce a je mi jedno, že je to ze zvířete a né z fabriky. Je to přes sto let mrtvé.) a k tomu se mi bude na zápěstí kývat velká koňaková kabela. Všechny blogeríny zblednou závistí a budou si muset doběhnout pro nový bronzer. Haha. (Jsem jakási sarkastická, to bude z toho koktejlu prášečků.)

Pokusný králíček

Posledních pět týdnů mě trápil kašílek. Muž tedy říká, že mě slyšet před 50-ti lety, zavřou mě do sanatoria k partě tuberáků. Trochu jsem ignorovala jeho naléhání na návštěvu střediska, ale minulý týden má tvrdohlavost narazila na přidružený zánět nosohltanu a tak jsem chtě nechtě musela jít utratit 30 Kč. Poslouchali mě ze všech stran, udělali mi snímky hrudníku ze všech stran, koukali mi do krku a nepotřebovali ani špachtli a baterku aby mi sdělili, že to není pěkné. Také rentgen není pěkný, poslech je přímo děsivý a k tomu mi srdce tluče jak Tiumenovi po Velké pardubické. Dali mi tedy prášečky. Bílé velké, bílé malé, kulaté nažloutlé, hranaté zelenkavé, tmavězeleno-žluté, cosi rozpustné, kulaté žluté lentilkové a k tomu lahvičku s roztokem, co si mám co chvíli stříkat do krku. Na krabičkách mám popisky, kdy, co, v jakém množství a na co to je. K tomu na stole budíky s nastaveným časem. Také jsem se stala pokusným králíčkem, protože prý ještě nikomu nedali tuhle kombinaci léků a mám prý zaznamenávat, co to se mnou bude dělat. A když to nepomůže, budou v pokusech pokračovat ve špitálu. Sedá mi to na srdce, tak se nemám ani hýbat. A venku je krásně a muž neustále odolává slovním útokům typu:"Já chci véééén! Je tam krásně! A ty chceš taky vééén! Já se obleču..." <záchvat kašle> "...slibuju." Odolává, bude z něj dobrý otec.
Posledních pár dnů zvládám kromě ležení a smrkání také koukání do počítače. Nutno říct, že to prospívá mé psychice. Poslední týden mi připadá, že jsem kompletně zblbla. Při pexesu otáčím dokola ty samé kartičky a nejsem schopná si to zapamatovat. Muž to přechází úsměvem. Asi si vysmrkávám mozek, protože mi rozečtená knížka nedává smysl, a to není žádný Kant, nýbrž Dreiser. Tak čtu cizí blogy a hraju CityVille.
Dost fňukání, má to všechno i pozitiva. Na stole mám neomezený počet Beskydek, čaje, medu v Méďovi, ultra jemných kapesníků a balzámu od Yves Rocher.
A aby to byl ultra maxi khůl blog, musí tu být fotky. Tak tedy pár stažených, ať tu je mezi zastaralým textem i trochu moderních dorozumívacích prostředků. (Protože po tom co jsem viděla, že dělají bydlenky z knížek na mimibazaru, mám o budoucnost psaného slova vážné obavy. Ale o tom možná příště.)

Med v medvědovi

Vanilkový balzám od Yves Rocher

Beskydky, luxusní záležitost

Mille feuille

Tak a je upečeno. Povedlo se, nevztekla jsem se, vypadá to k světu (až na to, že mi poleva uschla moc brzo, než jsem stačila udělat lístečky). Podle odřezků je to i chuťově vynikající. Krém lahodný a muži asi bude moc chutnat, protože v tom krému není ani špetka másla. Inu, teď se jen pochválit. Šikovná Iru!

Knihomol

Jsem sběratel. Nejen sekáčového oblečení, kreativních časopisů, šutrů z hor a kdečeho jiného co mě zaujme, ale taky knížek. Pro naši úžasnou rohovou secesní knihovnu z tmavého dřeva. Tudíž po Rožnově běhám po sekáčích a po Brně po antikvaritátech. Teď v týdnu se mi povedl majstršik v podobě sady starých knížek v kůži. Za docela levno. Místo, kde jsem byla nakupovat nepovím, protože tam čekají další poklady, které prostě musím mít. Takže až všechno vykoupím, podělím se o adresu :) (jsem sviňucha, já vím.)
Jinak se s mužem pídíme po knihách z edicí, momentálně nejvíce prahneme po "Kákáčku" tedy Knihovna klasiků, výběr ze světové literatury, všechny knihy stejně velké (a to naší knihovně sluší), každý autor má svou barvu (celé spektrum!) a k tomu je to edice velice povedená.
Teď pár faktů k mému úlovku.

Alexandr Dumas

JOSEF BALSAMO

Nakladatel Jose. R. Vilímek

1929

v Praze

Muffiny

Lentilkové muffiny, čokoládové muffiny a muffiny všeho druhu.
(Všimli jste si jisté podoby k upotávce na programovou nabídku televize Prima Cool?)

Lentilkové byly čistě vanilkové, každá muffina s třemi rozličnými barvami lentilek.
Čokoládové byly s kousky extra hořké čekulády a višňovým aroma.
a na závěr zářivě růžové (chyba není na vaší obrazovce) jahodové úleťáky.

My dva a Velká Fatra

Je tomu nějaký ten čas, zhruba tři týdny, co jsme se zcela neplánovaně vypravili na Slovensko dobýt Velkou Fatru. Bylo to žůžo, super, trochu náročné, hodně do kopce, ještě více z kopce a velmi přátelské. Je totiž až neuvěřitelné, jak jsou lidé na horách milí a vstřícní. Dole ve vesnici vás málem vystrčí z chodníka, ale vysoko v horách podporují a hlásí, že už je to jen kousek. Celou dobu jsme tahali krosny na hřbetě a hůlkama dělali rachot o sto šest abychom plašili medvědy. Na módu nehleďtě, nejsem příznivcem hyper moderních a drahých funkčních super kousků vyvinutých v NASA či kde, takže jsem se trochu vymykala horskému průměru. Naštěstí  muž taky. A ty rídžoisky nosí opravdu jen do hor a na zadku má zašitou díru od ostrého šutru.

Zase a opět střevní viróza

Začíná to být nedílná součást posledních týdnů. Sotva se dostanu do pohody, udělám muži jídlo, tak ho v průběhu tří hodin vrátím zpět. A už mě to nebaví. Padají mi kalhoty (dobře, to mě trochu baví), mám neustále lesní barvu a třepu se jak ratlík. Takže žádné super truper modely, protože na focení moc nemám náladu (a k tomu vypadám bídně.) Dneska jsem konečně vstala z postele, nemotá se mi hlava a dokážu aspoň pít heřmánkový čaj a proto na si zasloužíte slibovaný příspěvek mě a muže z hor!
Pá a doufejte, že bude můj žaludek déle jak týden v klidu.

Už je to zas tady :/

Po neskonale dlouhé době jsem opět tu. Byla jsem v horách, na oslavě, na výletě, u doktora, stihla jsem být nemocná, šťastná, smutná, naštvaná, znova nemocná a rozmrzelá z toho, že zas začal semestr. A chodila jsem hezky oblékaná (jako vždy ostatně.) A umřel mi foťák (zase.)  To je tak asi vše.
Jinak máme přestěhované pokoje (máme ten větší a je zholčičený), pár na bytě, což je nepříjemná komplikace, stále si pohrávám s myšlenkou rychlého úprku. Stále mě nevyhodili ze školy, ale vyhodili mě od stolu (kvůli páru na bytě.) Mám krom brýlí i čočky a nenosím je. Dovezla jsem si na byt moje pomůcky na bižu a budu vyrábět. A k tomu vyprávět, co jsem dělala dneska celý den.
Vstávala za tmy a šla na 7 do školy. Byla zmrzlá jako preclík. Stála 1h a 48 min na nádraží na vyřízení šalinkarty.  Byla zmrzlá jak čuněčí fufínko. Koupila si univerzitní hrnek. Obtloukla dveře látkou, aby přes ně nebylo vidět. Přitloukla si prst kladívkem. A teď sedím a píšu blog. A v následujících minutách budu obšívat kukuličky (obšívané kuličky). Tak to je vše.
Mějte se krásně a piště básně.
Zítra zas napíšu, třeba o tom, jak jsem byla na horách s mužem :)

Zpocené oči

Dneska jsem měla v plánu navštívit místní sekáče a zajít na zmrzlinu a na nákup a na kafe a toulat se po parku a šmejdit po korálkárně. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ráno vstala mokrá jak myš, šla do sprchy, oblékla se a vylezla ven abych za 5 minut byla zase mokrá jak myš. Doplahočila jsem se do sekáče a neměla sílu (!) ani nervy  (!) na prohrabování se ve stojanech. Horko. A k tomu se mi potily oči. Mám nové plastové brýle a nos se mi pod nimi potí víc jak podpaží. Vzdala jsem to. Ze všech plánů zbyla jen melounová(žlutý meloun) a melounová (červený meloun) zmrzlina, rychlonákup v Bertovi, velice pomalá návštěva v klimatizované lékárně a skromný nákup v Korálníčku, protože tam bylo jak v pekle.
Pak jsem šla znova do sprchy. Zlatá ledová voda. A odpolední "koupálko" (východočeský teplý výraz) s mamá a válení se a potápění se ve vodě s 26,8 °C. A podvečerní jízda se staženými okýnky a koncert Michala Davida. Mamá chtěla slyšet Céčka, mé srdce toužilo po Poupatech (a muž mi začal říkat "ty moje poupě") a můj drahý nám dělal garde a pohupoval boky v rytmu Diskopříběhu. A pořád bylo horko.
P.S.: Už nám z toho horka magoří. Jako muži (řeč probíhala v PÁTEK), když se mi snažil vysvětlit, že zítra v neděli půjdeme někam do hor, ale mají přijít bouřky ze zítra na neděli, tak půjdeme v sobotu, ale to nestihnem, je ta akce v Hážovicích. Tak teda půjdem popozítří v tu neděli. Ne to bude pondělí že? Tak to nikam nejdem, to jdu do práce. Chudák zmatený ospalý a přehřátý. Za celý týden vedrem skoro nespal a přes ty největší vedra měl nejvíc vyřizování a ježdění v Berlingu, kterému odešla klimatizace do automobilového nebe.

Horko horko horko a jídlo

Mám problém s jídlem v tomhle počasí. Nemůžu do sebe dostat nic teplého. Tudíž poslední týden trpím u muže, protože budoucí tchýně vyvařuje teplé krmě a všichni se pak u stolu potíme jak čuníci. Dneska jsem utekla z pekla teplé pečeně a udělala si s maminkou STUDENÝ talíř. Kapie, rajčata, jarní cibulka, nadýchaný sýr, olivy a jednostraně lehce opečený tmavý chléb. Mňamka. STUDENÁ mňamka.

Iru a její oděv vol.1 aneb JSEM JEHO SEKRETÁŘKA

Ta fotka je taková pofidérní, ale poslední dobou není na nic jiného čas. Lítám s mužem po pochůzkách a tohle oblečení zatím vyneslo nejvíc výhod. Muž mi začal říkat sekretářko, ale sám ví, že já bych mu nikdy neposluhovala, neříkala mu na všechno ano a nevařila kafe. Říká, že dokážu udělat tak nekompromisní obličej, když něco není podle mého, že je výhoda mě brát na různá polojednání.

Kapsy, kapsy, kapsičky

Miluju kapsy všeho druhu. Začalo to od chvíle, co muže doprovázím na cestách. Služebních. A v obchodech prodávajících obilí, nože na řezačky, sítě na balíky se senem a čepy na liazky se nehodí chodit s apartní mini kabelkou. Proto miluju věci s kapsičkama. Strčím tam bloček, propisku, mobil a dělám muži něco jako sekretářku. Totiž, když příjdu já, usmívám se a nepřímo ukazuji přednosti (stylem podívejte se na mě ze všech stran), nejen že je najednou všechno skladem ale k tomu není problém rozkuchat balení jen pro dva kousky, vydat potvrzení pro pojišťovnu, dát nám velkoobchodní cenu a dovézt zboží až do sídla firmy. Ano, miluji kapsičky.



A tahle sukně měla poslední týden velkolepý úspěch. Jo a je ze sekáče.

Esprití košile

Novinka z posledního lovu.
Začínám mít úchylku na košile, muž říká, že v nich jsem taková dominantní. A až budu mít zítra nové brýle, to teprv budu dominantní. Jak zlá učitelka češtiny na střední škole.

• BARVA: bílá s šedými obrysy květů
• MATERIÁL: 100% bavlna
• ZNAČKA: Esprit
• PŮVOD: second hand
• CENA: 40 Kč

Magoření s Vešadlem

Zjistila jsem, že když člověk na své stránky o životě nevkládá fotky toho jak seděl v trávě a hrál člověče nezlob se, šel do kavárny a dal si koláč a ukazoval, že má i jiný jak virtuální život, je naprosto mimo mísu. Moje milovaná magořící dvojka, jedna z multifunkčně nadané tvůrčí skupiny My Dvě, neuvěřitelně dlouhovlasá Alušadlo Vešadlo mi tedy dala svolení k focení a zaujala pózu až neuvěřitelně normální.

Páteční lov

V našem "ámerickém" sekáči je každý pátek a sobotu vše za polovic. Ono normálně je to tam drahé až hanba (na tu občas pofidérní kvalitu) a tak všechny zkušené lovkyně se jdou během týdne podívat co nového a v pátek brzy ráno stepují před dveřmi a razí za svou vyhlídlou kořistí. Inu já vyhlídla věcí hromady v čele se sukní s kapsičkama a trička, které mi dělalo na zádech hrb (místo něj mám jiné lepčejší.) Jen z jednoho mě srdce bolí. Byly tam. Troje. Kožené, hnědé, bez zbytečných zdobeností, semišové, s přezkou i bez přezky. Středně vysoké, s kulatou špičkou, neokopané a velikosti o dvě menší než potřebuju. Arrrrgh! A to nemluvím o úžasných polobotkových balerínkách z pravé středně hnědé kůže, na špičce s třemi dubovými koženými listy a žaludy.
Mít u sebe kudlu, tak si kus nohy uřežu. Nebyly mi. Chjo. Toť vše z mých zápisků z lovu.

Patentky

Iru objevila Ameriku! Teda spíš průhledné, neviditelné patentky. Ono bylo, nebylo, Iru byla v sekáči a koupila si halenku. Iru má široký hrudník (slušně řečeno) a mezery mezi knoflíky odhalovaly víc, než bylo úmyslem. Iru spěchala do galantérky, kde za 5 dvanáct vletěla do dvěří (od 12-ti mají pauzu) a hodná paní prodavačka (už jsem chtěla zavřít!!!) ji prodala průhledné umělohmotné patenky. Konec pohádky.
Patenky jsou úžasné a opravdu neviditelné. Asi je všichni kromě mě znají už léta, ale já z toho objevu mám opravdu radost téměř telecí.

DIY papírová kabelka II.

Nestihla jsem kvůli hektickému balení dodělat kabelku. A už ji asi nedodělám. Protože jak jsem odjela, maminka uklízela. Našla noviny, lepící pásku a něco divného tvaru. Lepící pásku uklidila, noviny dala do sběru a divný tvar  vyhodila. To je konec mé eko éry. Kožené tašky jsou hezčí, praktičtější, voní, nevržou při každém pohybu a člověk nemá pocit, jako když šahá na kus igelitu. Viva la kožené tašky, kabely a psaníčka!

Návrat

Tak už jsem doma. Ne jako, že bych se vrátila až teď, ale až teď jsem zpátky u internetového působení. Pár info k tomu, co se dělo, když jsem nesdělovala světu, co se dělo.
1. Byla jsem v Londýně. Bylo to úžasné, dlouhé, deštivé, v letadle mi bylo šoufl. A můj muž prohlásil, že angličanky jsou hnusné a k tomu se oblékají jako španělky. (Nemá rád španělky, protože při naší návštěvě Španělska viděl španělské dívky chodit v dlouhých neforemných tričkách a legínách teplákového vzhledu. Muž to nemá rád.) Mimo to prohlásil, že nosit šaty je ok, vzít si k tomu kabát, když prší je taky ok, ale nasadit si na nohy žabky, když mu v tom deštivě mrazivém počasí umrzaly nohy v tlustých ponožkách a festovních polobotkách je prý i na něj moc.
2. Jedla jsem třešně v Jedlové. A sbírala višně.
3. U muže jsem nakládala višně do rumu. A chodila sem tam do sekáča.
4. Prohlížela jsem si fotky a zjistila, že jsem zdechlá je zkompletovat a upravit. Je jich moc. A málo z toho uvidíte. Možná.
5. Slavilo se 600 let nejlepší obce na světě. VIGANTICE se vytáhly. Byl ohňostroj lepší jak na Ignis Brunensis. A těch 6 druhů gulášů (jelení, srnčí, srnčí maďarský, dančí, kančí a hovězí.) A pivo, a tvrdé a ti lidé. Ano, chci žít na vesnici a být žena zapáleného zemědělského šéfa. A byla jsem "nejhezčejšs oblečená holka kotě, těmiluju víš?"
6. Pila jsem naložený višně v rumu a tvořila na sluníčku skalku. A tu vám ukážu, až bude vypadat k světu.
7. Mám u sebe konečně KONEČNĚ foťák, sice ten méně kvalitní, ale můžu fotit. Teda můžu se sama fotit, protože muž na takové věci nemá čas. Je zapálený zemědělský šéf a momentálně šéfuje celodružstevnímu sklízení zboží a sušení sena z otavy.

Východní styl

UKRAJINA
Už nikdy od nikoho nechci slyšet, jak reaguje na špičaté boty a lesklé kabelky slovy "no jó no, východní styl a lá ukrajinka!" Je to blbost. Byla jsem na Ukrajině a celou dobu měla pusu údivem dokořán. Jo je tam na vesnicích chudoba, je vidět, že těch peněz zase nemají tolik, ale domy (respektive krásně zdobené brány a balkóny s kováním) a oblečení (mít styl a nevypadat jak šupák s džínama a trikem jak je zvykem na "vyspělém západě") jsou dvě věci, na kterých si opravdu dávají záležet. Každý dům má svou tvář, nikde se nic neopakuje a nevypadá to jak typická česká vesnice s baráky jak přes kopírák. Originalita je základ. Ve všem.
A teď k oblékání. Muži v hezkých kalhotách, slušných tričkách a botách, co nevypadají jak na závody v běhu na 200 metrů. Ženy v šatech, většina v šatech a menšina v sukních s vždy ladící halenkou a botami. Všechny bez výjimky věku, postavy a stavu konta. Žádné vietnamské šunty, ale krásné, propracované střihem i látkou, v pěkných barvách, na postavě sedící, originální a elegantní. Opravdu všechny ženy co jsme potkali, byly krásně oblečené, džíny ani na jedné (i mladé holky byly v šatech). Žádné ponožky v sandálech (u obou pohlaví), žádné kostkáče a trička s velrybou do města. Ti lidé prostě mají styl. A obchody na to reagují, všechny butiky (pro nás extrémně levné), mají za výlohou krásné, nositelné, elegantní šaty. A boty na podpatku, malém, velkém, klínovém, s pásky i bez nich. Kabelky kožené, látkové ale ne ty šílené koženkově lesklé příšernosti s miliónem cingrlat. A žádné napodobeniny. Když nemají na originál, koupí si levnější alternativu, ale padělek ne.
Jen doufám, že se nenakazí "západním stylem". Byla by to věčná škoda. My se máme co učit. Zahoďme džíny, ultrablýskavé "módní" trička a začněme se oblékat jako lidé z Ukrajiny. A jestli někoho uslyším říkat "východní styl" s úšklebkem a rukou namířenou na holku oblečenou jak z cirkusu, vlepím mu jednu výchovnou a pošlu ho na Ukrajinu, poznat jak se má oblékat. Doufám, že Češi začnou přemýšlet, do čeho se oblékají a přestanou nakupovat padělky, džíny a ultrablýskavé šílenosti. Obchody reagují na poptávku, takže už nechci slyšet ani slovo na téma "a když ono se nic jiného neprodává." Pryč s džíny ze západu, vítej východe se stylem!

Čistka

Maminka ztratila nervy. Donesla nová ramínka a vyklidila skříň. Byla jsem v depresi, protože jsem tušila, že příjdu o oblečení. Ale maminka překvapila, vyklidila skříň, vyhodila nenositelné a zbytečné harampádí (po diskuzi se mnou), ramínkovou všehochuť jsme vyměnily za dokonale elegantní a praktická černá ramínka a já získal skoro celou skříň (!) pro sebe. Mám pověšené šaty, a sukně a svetry mají kde ležet. A všechno rozdělené podle barev, účelu a délky. Jsem nadšená, hodně moc, a zjistila jsem, že mám vážně hodně věcí. Hezkých věcí.

A zítra jedu s koťaty na Slovensko a Ukrajinu. Zakázali mi vzít si hodně věcí, a dali mi malou tašku. Bylo to kruté, ale mám sbaleno. Nejvíc místa zabírá spacák a karimatka a spousta podobně nedůležitých věcí. Hlavně tlusté, teplé, škaredé oblečení na spaní. Ale což, ten zbytek je dokonale kombinovatelný, a v lese mě uvidí jen koťata, medvědi a můj drahý, co je nespokojenější, když mě vidí ve svém vytahaném tričku a jeho mikině po jeho 50-ti kilové setře, která ji zcizila svému bývalému 110-ti kilovému muži.

Boty od muže!

V pátek jsem byla se svým přítelem čtyři roky (číslem 4). Je to dlouho, 2/11 mého celého života, po těch letech se máme rádi. Teda on mě má stále rád, to je k podivu, já mám ráda jeho, protože se mnou má trpělivost. A k tomu všemu je většinou milý (podmínky: najezený, v teple, suchu a neunavený).A měla jsem před měsíce narozeniny, řekl tedy, že mi koupí dárek. Já si přála věc veskrze praktickou pro další roky s mým drahým. On totiž rád chodí, po lese, po loukách, po panství, po stezkách, po místech, která mapuju a po horách (tam s ním nelezu, jsou to vysoké hory a mě by se nechtělo přes týden lozit po krpálech bez vidiny sprchy.) A protože jsem před tím nikam nechodila, neměla jsem pro tuto činnost žádnou vhodnou obuv. Chyběly mi pohory. Měla jsem jen děravé křupky do kterých teklo a bolely mě z nich nožky. A tak jsem si za dar vybrala boty. Říká se, že když daruje hoch své milé boty, tak se rozejdou. Já už od něj dostala střevíčky před lety a stále spolu jsme. Je pravda, že v pohorách bych mu asi utekla dál a rychleji, ale proč malovat čerta na zeď a utíkat od někoho, kdo mi udělal za víkend tři jídla.
Byli jsme tedy v obchodě. Připadala jsem si divně. Byli tam samí lidé, co nosí do města rejoicky, také ty škaredé sandále s přeskama jak na batohu a oranžová trika s velrybou. Vypadala jsem tam nenormálně. Sukně, svetr a podpatky, to bylo jak vyjít si obalená masem mezi aligátory. Prodavačka se tvářila nechápavě, že bychom chtěli pohory. Na mě. Ale drahý začal vybírat a máchat kreditkou. Byla milejší a pozornější. Nosila škaredé boty, prý jsou ale super trendy, všeci je chtějí, ale nemají goretex. O botách tohodle typu toho moc nevím, ale goretex by to asi mít mělo. Aby do nich neteklo. od toho pohory jsou ne? Drahý šahal do horní police na drahé boty, prý jsou odlehčené, mají membránu, zdrhovadlo na tkaničky a jsou pěkné (s tím posledním souhlasím, tomu předtím pořádně nerozumím).
Zkusila jsem si je, měla jsem nohy jak zalité v betonu, ale za to asi může předchozí dvouměsíční nošení balerín. Koupili jsme je, protože se v nich dobře chodilo, mají něco jako ultra odpruženou patu a člověk si připadá jak na piditrampolínách. A jsou krásné, teda s ohledem na pohory. Mám radost. Nosila bych je pořád. Do lesa, na louky, na kopce, na stezky,..., jen ne do města, takový magor zase nejsem.

DIY papírová kabelka

Něco mě zase popadlo. Kromě toho, že jsem jak brouk Pytlík - práce všeho druhu a vyrábím bižu (bijoux abych byla in a cool), háčkuju mega deku, pletu muži ponožky, dělám mapy (profesní deformace, neb je dělám dobrovolně ve svém volném času), tak teď dělám kabelku. Nic co tu bylo, žádné korálky, vlna, látka ani kůže. PAPÍR, teda noviny, izolepa a nůžky. A pak to celé sešít. Protože všechny noviny jsou hyper moderní s obrovskými barevnými obrázky, vyžebrala jsem u trafikantky větší množství regionálního tisku zdarma. Částečně splňuje moje požadavky. Jsou tam písmenka na šedém podkladu, žel k tomu také modré nápisy, rámečky, obrázky a tučné nadpisy a kurzívy a velké škaredé šedé portréty nějakých lidí. Takže kabelka bude "novinová_s_modrým_pro_nedostatek_materiálu" Ale protože jsem přeci moderní a eko (je to eko, je to starý papír a ta izolepa tomu přeci vůbec nevadí, se rozloží za sto let, ne?), tak mi to nevadí a budu se s ní pyšnit i tak. Pokud ji dodělám teda. Zatím ji patlu asi den čistého času a mám dno a jednu řadu boků. Leskne se a koukají z ní nitě. Ale až bude hotová, tak se budu chlubit. Tady. Doma. V Brně. Mužovi. V Londýně. A na facebooku.

Sekáč je zlo!

Protože v něm trávím víc času, než je zdrávo. Ale na druhou stranu, jsem přeborníkem v aktivitě "hodně muziky za málo peněz". Téměř každý den v něčem jiném, nehrozí, že by se mi něco zprotivilo, protože než objekt obejde kolo Iru nosí -> špína -> pračka -> skříň, uplyne většinou dlouhá doba. A to protože:
1. Skříně jsou tři (místa, kde se oblečení vyskytuje)
2. distribuce mezi skříněmi je omezená (časem všechny cesty prádla vedou do pračky)
3. Občas na mě z "přítelovy" skříně vykoukne kousek, který jsem považovala za ztracený v "centrální" skříni, tím chci nastínit moment znovuobjevení již oplakaného kusu.
4. Množství oblečení. Než vystřídám to množství, tak to chvilku trvá.
Pokud stejnou sukni nosím třikrát do měsíce, něco je špatně. Musím jít nakupovat. Do sekáče. To si můžu dovolit, a ten pohled spolužaček, co nechápou, kde na to beru, to miluju. Jen spolubydlící mají trochu problém. Moje oblečení je všude. A dělají si ze mě srandu. Na privátě U šesti koťátek jsem expandovala, nemám věci v určeném šuplíku, ale už i na topení a pod stolečkem a pod prádelníkem. Přítel plánuje vytvořit vestavěnou skřín, vytlačila jsem ho už ze druhé police. A doma je to kruté, před skříněčkou miniaturních rozměrů mám hromádku oblečení určenou na odvezení. Jak říká maminka: "Je jedno kam, ale zbav mě toho."
Chybí mi něco na léto, letní sukně, lehký světřík, šaty, možná šortky. Zítra jdu nakupovat. Ale jen malinko, slibuji :)