Domove, můj ty domove.

To, že když vyjedu na dovolenou s mužem nám pravidelně každý rok prší, jsem si zvykla. To, že na další dovolené s kamarádkou mi moje milovaná Trombóza oznámí, že už stačilo a teď se bude zase chvíli marodit, to mě stále ještě nepříjemně překvapuje. Zjišťuji, že je mi asi u nás na statku nejlíp. Plánuji zeleninový záhon. Vyvýšený, dřevěně ohraničený s mozaikovým chodníčkem. A budu vyrábět pyramidu na bylinky. A asi koupíme les /zase/ a už nás to vůbec nenervuje. Tentokrát bude v ceně i stařičký lom s ultra plochým kamenem. Muž mě nechal příliš dlouho zírat na ty velké ploché bloky a teď už ví, že dvůr bude z přírodního kamene. Patří k tomu i nějaké ty louky, tak uvidíme jak se to nakonec vyvrbí. Jo a udělala jsem mezizvířecí soutěž o největšího krasavce na statku. Vyhrál ho pan Krocan Zákeřný. Výhra to byla ne úplně spravedlivá, bylo mi vyhrožováno dupáním a k tomu mi bylo zákeřně klovnuto do sedinky. Ale i přes to,je to krasavec.

Profilový pohled na stavbu těla

Jak nejlépe prožít narozeniny

Člověk má plány, přec jenom 23 je mu jen jednou za život (ok, není to kulaté, ani nijak zvláštní, jen to ukazuje, že stárnu.) Chtěla jsme prožít den s maminkou, projít se po venku, jít na zmrzlinový pohár, užít si sluníčka a prvních jahod, chtěla jsem, aby mě muž vyzvedl na náměstí a donesl kytici a pak šli spolu v západu slunce do naší budoucí svatební hostinu pořádající restauraci na šťavnatý mega steak. A co bylo?
1. V sobotu mě chytla bolest zubů, takže narozeninové ráno jsem prožila na bolestivém a celý den pak s naříznutým dásnem a rozrýpaným zubem (když se daří, tak se daří! Jeden zub bolavý a k tomu se ozvala i moudrá stolička na druhé straně.)
2. Pršelo, a prší i teď a celkem je nevlídno.
3. Maminka šla do práce, takže jsem jí viděla asi jen dvě hodiny ve stavu, kdy jsem měla sto chutí si urvat hlavu i se zubama.
4. Jahody, pohár a stek se nekonal, byla jsem vděčná za špenátový krém (nemusí se kousat a nestudí.)
5. Muž donesl kytici, nádhernou, kulatou, fialovou a v ní samé frézie.
6. Měli jsme místo procházky jízdu autem, podívali jsme se po všech místních rozpitých, ráztokách, bacovů a končinách.
7. Jako bonus, našli jsme louku, kde rostou divoce lupiny, tak jich mám velikou kytici ve všech možných barvách.

Nakonec to nebylo tak marné, v neděli bude posezení a do té doby mi snad odpuchnou ústa a budu moct mluvit a jíst něco jiného než kaši.

O životě

Kvetoucí sad odkvetl rychleji než bych si bývala přála. Všechno nějak rychle uteklo. Na jednu stranu se čas vlekl, na druhou mám pocit, že něco promeškávám. S trombózou je těžký život. Sedět se nedá, chodit se nesmí, ležet mě nebaví. Napíchat si přes 60 injekcí do břicha taky nebyla žádná slast. Bolest prý doživotní, rekonvalescence 2 - 3 roky. Žádné hory. Žádné brusle. Žádné lyže. Žádné dlouhé procházky. Žádné letadlo. Žádný alkohol. Inu aspoň si člověk začne vážit všedních věcí a toho, že aspoň žije. Život, nezdá se vám neuvěřitelně pomíjivý? Jste tady a najednou ne. I když se očekává, smrt zaskočí vždycky.  K nynější truchlivé náladě jsi aspoň procházím fotky staré tak dva týdny. Náš sad. Nechám je vyvolat. Přijdou do rakve mužově babičce.

Bylo tu není tu...

Náš les. Fotky z poslední fotografické procházky. Teď už je většina stromů na louce, ale na druhou stranu, aspoň může růst nálet. A nechci slyšet žádné zelenomozké reakce obyvatel sídlišť! Les roste proto, aby se časem vytěžil. Stejně jako chováme ovce, aby se na podzim zabily. Jako většina pindulín, kabelku z hověziny a bundu z jehněčiny, to jo, ale my na vesnici co máme ovce na jídlo, tak jsme v jejich očích vrahové nejhoršího kalibru. Tak, už jsem se uklidnila.

Sbohem, Vánoce...

Jelikož už přišli, načmárali a odešli Tři Králové, bylo na čase zbavit se posledních zbytků připomínajících Vánoce. A tak milý stromeček prožil svou poslední cestu, nejprve se proletěl z okna a pak byl expresně dopraven do kotelny. Po vysátí veškerého jehličí a zabalení všech ozdob do krabice mě přepadla nějaká sentimentální nálada. A tak vznikla tahle směska fotek. Och.